jednoho převlíct či úplně nějakou jinou (čistě lidskou) „vychytávku . Nellien ve mně převzala velení a já byla mávnutím perutí ve vzduchu a neslyšně přeplachtila zeď, abych tiše přistála v temným koutě nádvoří. Z dálky cinkaly tramvaje a hučelo velkoměsto. Všude nedaleko bylo dost života. Na hradě panovalo ticho. Takový divně mrtvý ticho, který mi vyvolalo husí kůži po těle, a na zátylku mi stály chlupy.
Špicovala jsem uši a naslouchala do tmy. Podél zdi jsem se proplížila naprosto připravená vzlítnout a rvát se. Pro jistotu jsem sáhla do kapsy pro oreganovej „pepřák . Trochu mě to uklidnilo. Ale asi ne moc. Když jsem se průchodem z nádvoří dostala před katedrálu, Rafael tam ještě nebyl. Bojovala jsem s nutkáním jít dovnitř a zjistit, co za humáč to zase odvrácená strana Asiach propašovala do světa lidí. V tu chvíli věžní hodiny začaly odbíjet jedenáctou a mě málem kleplo.
Nečekala jsem to a chvíli mi trvalo, než se mi snížil tep. Vedle mě něco syklo a zavonělo oregano. Ze tmy se vyloupl Rafael v plný polní – ochranná bunda od Debzraela, stříbrný nátepníky na zápěstích, v ruce airsoftovou pistoli s kulkama plněnýma oreganovým olejem smíchaným se stříbrem a na čele nasazenej svítící pruh, kterej dokázal i v nejhustší mlze svítit pět metrů před svého nositele. „Už bych si taky mohla zvyknout, že nechodíš úplně včas, RafEdieli,“ rejpla jsem si do něj. Ucedil: „Jako vždycky jsi moc netrpělivá, Nellien. Moc hrrr. Něco se trochu zkomplikovalo. Azrael…“ nedokončil větu. „Co je s Debbie?! Je OK?!“ zacloumala jsem mu vší silou ramenem.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509132