jednoho převlíct či úplně nějakou jinou (čistě lidskou) „vychytávku . Nellien ve mně převzala velení a já byla mávnutím perutí ve vzduchu a neslyšně přeplachtila zeď, abych tiše přistála v temným koutě nádvoří. Z dálky cinkaly tramvaje a hučelo velkoměsto. Všude nedaleko bylo dost života. Na hradě panovalo ticho. Takový divně mrtvý ticho, který mi vyvolalo husí kůži po těle, a na zátylku mi stály chlupy.
Špicovala jsem uši a naslouchala do tmy. Podél zdi jsem se proplížila naprosto připravená vzlítnout a rvát se. Pro jistotu jsem sáhla do kapsy pro oreganovej „pepřák . Trochu mě to uklidnilo. Ale asi ne moc. Když jsem se průchodem z nádvoří dostala před katedrálu, Rafael tam ještě nebyl. Bojovala jsem s nutkáním jít dovnitř a zjistit, co za humáč to zase odvrácená strana Asiach propašovala do světa lidí. V tu chvíli věžní hodiny začaly odbíjet jedenáctou a mě málem kleplo.
Nečekala jsem to a chvíli mi trvalo, než se mi snížil tep. Vedle mě něco syklo a zavonělo oregano. Ze tmy se vyloupl Rafael v plný polní – ochranná bunda od Debzraela, stříbrný nátepníky na zápěstích, v ruce airsoftovou pistoli s kulkama plněnýma oreganovým olejem smíchaným se stříbrem a na čele nasazenej svítící pruh, kterej dokázal i v nejhustší mlze svítit pět metrů před svého nositele. „Už bych si taky mohla zvyknout, že nechodíš úplně včas, RafEdieli,“ rejpla jsem si do něj. Ucedil: „Jako vždycky jsi moc netrpělivá, Nellien. Moc hrrr. Něco se trochu zkomplikovalo. Azrael…“ nedokončil větu. „Co je s Debbie?! Je OK?!“ zacloumala jsem mu vší silou ramenem.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509132
„No, to je právě to. Ty vyčenicháš vždycky to správný místo, ale nevíš proč. Já zase vím proč, ale nenašel bych ho, i kdybych se snažil. Azrael má potíže. Ale jak velký, to už se mi nepodařilo zachytit. Ztratil jsem s ní veškerý telepatický spojení. Poslední její slova byla – Nellien ví. Pak jsem ji ztratil a za pět minut ses ozvala ty. Něco jsi našla?“ „Ne. Já jen… měla jsem dojem, že tady někde v katedrále nebo pod ní je zase nějakej smradlavej mazlavej astrálomagor. Cejtila jsem
ho dost silně. Ale teď nic. Co to může znamenat, Eddie?“ „Ty seš bejvalej polda a soukromý očko. Já když jsem někdy něco našel, bylo to většinou omylem. Podívej se na to svejma očima obyčejný Nell, která vidí svět jinak. Já vím, že jestli to někdo dokáže, seš to ty. A já byla úplně bezradná. Začala jsem nervózně chodit sem a tam, tam a sem a RafEdiel najednou sykl: „Zastav se, Nell! Víš, co to děláš?
Chodíš ve tvaru pentagramu!“ Vykulila jsem oči a zírala na něj. A vtom mě to napadlo. „Eddie, dej mi jeden zásobník těch tvejch speciálních nábojů. Vím, že jich nosíš po kapsách dost.“ Udiveně mi vyhověl a já na místě svýho chození
namalovala
jednotlivejma
airsoftovejma
kuličkama
pentagram tak akorát velkej, abychom v něm mohli stát oba. „Stoupni si vedle mě, chyť mě za ruku a nepouštěj, ať se děje, co se děje.“ Neptal se. Věděl, že mu to neumím vysvětlit, ale vím, co dělám. „Připravenej?“ Jen mi stiskl ruku. Zapálila jsem pochodeň a přiložila ji k olejovýmu pentagramu. Vzplanul tak prudce, až nás to málem ožehlo. Začal se kolem nás točit vír a jeho nejužší konec mířil do zdobenýho kruhu v průčelí katedrály, kterej začal taky rotovat, až 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509132
vytvořil protisměrnej vír. Ty dva se začaly svejma nejužšíma koncema přibližovat k sobě, až připomínaly tornádo. Hučení, který to vydávalo, nevěstilo nic příjemnýho. Držela jsem Rafaela pevně za ruku a snažila se hukot přeřvat. „Nevím, co se stane ani kam nás to odnese. Ani za nic se mě nepouštěj, rozumíš??!“ S vlasama vlajícíma ve větru němě přikývl a v hlavě se mi ozval jeho hlas: „Nehnu se od tebe. V tomhle tě nemůžu nechat. Jsi moje
nejlepší kámoška a půjdu s tebou třeba do pekla! Zablesklo se, ozvala se rána, jako kdyby praskl největší zvon ve věži. Velký ohlušující ticho. Tma. Probrala jsem se na zádech s vyraženým dechem. To jak nás to magický tornádo na druhý straně Velkýho Neznámýho Čehosi vyplivlo. Sevřela jsem pěsti a v jedný držela pochodeň a v druhý… „Eddie!!!“ zařvala jsem zoufale. Ticho. Omotávalo mě jako vata, která dusí každej zvuk.
„Pšššššt,“ ozvalo se mi v hlavě. „Nemel sebou, Nell. Nevyčerpávej se. Zrovna se snažím vrátit ti zrak.“ Usnula jsem. Možná taky ne. Ticho a tma trvaly nevím jak dlouho. Najednou jsem slyšela Rafaela, jak říká: „Už je to dobrý, Nellien. Otevři oči.“ Už jsem neslyšela jeho hlas v hlavě, ale normálně a skrze škvíru mezi víčky se mi dralo tlumený světlo. Posadila jsem se na něčem, co vypadalo jako postel, ale jen se to tak vznášelo ve vzduchu. U nohou tý lítací postele stál Edward a jemně se na mě usmíval. Za jeho zády stál někdo povědomej. „Ty seš doprdele Elvis!“ vylítlo ze mě. Zasmál se a ujelo mu „You were always on my mind…“ a já měla chuť ho roztrhnout za to kopí, který mi vrazil. Zakřenil se a řekl: „Trhat se dneska nebude.“ Sakra, ten parchant taky čte myšlenky! 100 Ukázka elektronické knihy