Dolly Alderton
Max otevřel dveře a já mu věnovala omluvný úsměv. Vstrčil mě do tepla chodby svého bytu a své náruče. „To je ale příjemné překvapení,“ prohlásil, zatímco jsem mu tiskla tvář k hrudi s rukama dojemně obtočenýma kolem jeho pasu jako dítě, které v Disneylandu potká svou oblíbenou postavičku. „Nemáš tady ženskou, že ne?“ „Tři najednou,“ řekl mi do vlasů. „Všechny jsou vzteky bez sebe, že jsi mě vylákala ven z postele.“ „Divná večeře s mým ex,“ vydechla jsem a pohlédla mu do tváře. „Potom smutnej rozhovor s mámou a tátou. Nakonec hádka s mým příšerným sousedem.“ Políbil mě. „Chceš o tom mluvit?“ „Ne.“ „Dáš si sklenku vína?“ „Celou flašku.“ Přešli jsme do kuchyně a já se posadila na kuchyňskou linku, zatímco Max vytáhl z kredence dvě sklenice na víno. „V životě jsem snad nezažil večeři s bejvalkou, která by nebyla divná,“ poznamenal. „Já vím. Měla jsem za to, že jsme to s Joem zvládli, ale možná jsem se spletla.“ „Škemral, ať se k němu vrátíš?“ zeptal se a rozlil do obou sklenic červené víno. „Protože dobře víš, že to nesmíš.“ „Ne, ne. Bude se ženit a mě to překvapilo. Vždycky jsme si tvrdili, že svatbu nikdy mít nebudeme.“ „Jaký jsi z toho měla pocit?“ „Nevím. Ne že bych žárlila nebo byla smutná, nic takovýho. Řekl mi takovou věc, kterou nemůžu dostat z hlavy. Že člověk si s každým novým partnerem dělá novou představu o tom, co od své budoucnosti chce.“ Podal mi sklenici a usrkl ze své. „Podle mě má pravdu, ne?“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509113