98
nejsme zvěř. Sme lidi… Nejsme zvířata, ale lidi jako voni!“ Hlas se mu zlomí, přetéká zlostí. „Dřeme celej den a tyhle… tyhle hajzli nás eště urážej, zavíraj nám dveře před nosem, dyž se vopozdíme, nedovolej nám vejít, strhnou nám pak denní mzdu! Mlátěj nás holema hlava nehlava!“ Theis mu řekl, že si dělníci stěžují, ale pečlivě se vyhnul upřesnění, jak se k nim dozorci chovají a co se stane, když přijdou do práce pozdě, že je nepustí dál, pokutují je a bijí. Jako kdyby je ta slova přilákala, ostatní dělníci se stáhnou kolem Alfia, obestoupí ho. Jejich hlasy přehlušují ten jeho, paže se zvedají v hustém lese pěstí. Dozorci se plíží pryč, hledají únikovou cestu směrem ke schodišti. Ignazio dělníky sleduje, ale nehýbe se. Počká, až se mručení trochu uklidní, pak se zadívá na Alfia a polohlasně řekne: „Vy jste mí lidé.“ Udělá pár kroků k davu, nyní už zase ztichlému. „Vy jste mí lidé!“ zopakuje hlasitěji. Potom se otočí, uchopí Alfia za pěsti umazané od černého prachu a zvedne mu ruce směrem k dělníkům. „Slévárna je váš domov. Jestli se k vám někdo choval špatně, ujišťuju vás, že za to zaplatí. Ale opravdu chcete jít do stávky? Opravdu chcete, aby se váš domov zastavil a už v něm nebyla obživa ani práce?“ Rozpřáhne paže, ukáže na výrobní halu. „Copak jsem se o vás nepostaral? Nezařídil jsem snad, aby se vaše děti naučily číst a psát? Mimmo Giacalone… ten chlapec, co se zranil. Vezme si ho na starost společnost vzájemného pojištění, kterou jsem pro vás založil…“ Couvne a rozhlíží se. „Já! Pro vás! A jestli v ní není zapsaný, osobně dohlédnu na to, aby ho léčili. My všichni jsme součástí téhle továrny. Já jsem tady s vámi… Kdyby to bylo nutné, svlékl bych si sako a pustil bych se do práce spolu s vámi, bok po boku, jen aby výroba šlapala. Oretea, to nejsou jen Floriové: jsou to i její lidé! Jste to vy!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509074
99
Když Ignazio opustí slévárnu, je už skoro večer. Počkal, až budou dělníci odcházet, pozdravil je před bránou a byl přítomen u kontrol, které byly tentokrát o dost méně urážlivé. Pro každého měl gesto, slovo, stisk ruky. Všichni ho pozdravili pokřikem: „Ať žijí Floriovi!“, který se nesl až do přístavu. Po jeho proslovu se dělníci vrátili do práce. Remcání a protesty neutichly, ale byly aspoň utlumeny pomyšlením, že důvody dělníků budou vyslyšeny, protože to slíbil pan šéf osobně. A oni mají v Ignazia Floria důvěru. On se ostatně nešetřil. Zašel do všech oddělení, vyslechl všechny stížnosti a slíbil, že bude v továrně větší rovnost. Požádal Giacheryho o rady, informoval se o zdravotním stavu toho nešťastného dělníka. Starý přítel jeho otce se s ním rozloučil poplácáním po rameni. „Vždycky jde jen o to, jak si lidi vomotat kolem prstu, a to nikdo nedovede líp než vy,“ řekl mu, když nastupoval do kočáru. Theise a dozorce si Ignazio nechal až na konec. Shromáždil je ve své kanceláři a sedl si za psací stůl. Nikdo strachy ani nedýchal. Theis kolem sebe vrhal nervózní pohledy a unikal Ignaziovu zkoumavému pohledu, planoucímu ledovou zlostí. „Z jakého důvodu bylo třeba tu situaci ještě víc hrotit?“ zeptal se Ignazio. Chladný tón přinutil nejednu hlavu se sehnout. „Je možné provádět kontroly, a přitom nikoho neurážet. Není nutné dělníky bít, stejně tak jako je možné mít špetku tolerance k pozdnímu příchodu, tutéž, kterou máte vůči sobě.“ Theis protrhl mrazivé ticho, které se v pracovně rozhostilo, dopáleným výlevem. „Done Ignazio, ve vší úctě, vy to nechápete,“ protestoval. „Nejdřív to bude pět minut, pak deset… pak si budou chtít nosit nářadí domů a kdoví co s ním provedou. Vždyť vidíte, jak se teď rozčilují kvůli zrušení příplatků…“ „Nechte je se rozčilovat, stejně ničeho nedosáhnou. O platech nejsem ochotný vyjednávat. Ale to, co se dá udě-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509074
100
lat, aniž utratíme jedinou liru, a co je může udržet v klidu, je třeba udělat okamžitě.“ „Chce to přísnost.“ „Jedna věc je přísnost, jiná věc je zvůle.“ Sevřel dlaně do pyramidy před obličejem. Oči se mu stáhly do štěrbinek. „Slyšeli jste, co jsem řekl já, i to, co řekli oni mně: problém není jen v rizikových příplatcích. Jde hlavně o způsob, jak je s nimi zacházeno: jako s prašivou sběří. Já jsem jim slíbil, že už se to nebude víckrát opakovat. Takže teď snížíme počet kontrol a budeme k dělníkům tolerantnější, když přijdou pozdě, alespoň v nejbližších týdnech, aby se uklidnili. Nebudeme pokutovat nepokoje a rázně doporučíte dozorcům, aby se tak neoháněli holemi, jelikož nemají na starost stádo ovcí. Po tom, co se dneska stalo, stačí takhle málo,“ a přitiskl k sobě ukazovák s palcem, „aby vypukla stávka, a bůhví jaké by mohla mít následky. Floriové mají jednu zásadu, jednu jedinou: nikdo nikdy nesmí ponižovat dělníky. To oni jsou páteří slévárny.“ Nikdo neměl odvahu něco namítat. Ignazio se obrátil na Theise. „Pane inženýre, spoléhám na vás, aby se nic podobného už víckrát neopakovalo.“ Zakašlání. Theis si vyčistil hlas. Moc dobře si uměl představit, jaké důsledky by plynuly z toho, kdyby ten příkaz neuposlechl. „Bude to, jak si přejete.“ Teprve teď, v kočáru, který ho veze zpátky do Olivuzzy, se Ignazio může uvolnit. Odpolední déšť a severní vítr vyčistily nebe, které je nyní průzračné jako sklo. Za okénkem je Palermo, tonoucí v pomíjivé kráse soumraku dosud vonícího sluncem. Městské hradby pomalu mizejí, byly strženy, aby uvolnily místo novým čtvrtím, znamení nové doby, přizvané, aby nahradila minulost, na kterou asi ne všichni vzpomínají rádi. Lidé se stěhují, opouštějí staré domy v centru a hledají větší a pohodlnější bydlení. Široké ulice lemované stromy se táhnou směrem na venkov, kde dřív bývaly jen pěšiny mezi
Ukázka elektronické knihy