98
nejsme zvěř. Sme lidi… Nejsme zvířata, ale lidi jako voni!“ Hlas se mu zlomí, přetéká zlostí. „Dřeme celej den a tyhle… tyhle hajzli nás eště urážej, zavíraj nám dveře před nosem, dyž se vopozdíme, nedovolej nám vejít, strhnou nám pak denní mzdu! Mlátěj nás holema hlava nehlava!“ Theis mu řekl, že si dělníci stěžují, ale pečlivě se vyhnul upřesnění, jak se k nim dozorci chovají a co se stane, když přijdou do práce pozdě, že je nepustí dál, pokutují je a bijí. Jako kdyby je ta slova přilákala, ostatní dělníci se stáhnou kolem Alfia, obestoupí ho. Jejich hlasy přehlušují ten jeho, paže se zvedají v hustém lese pěstí. Dozorci se plíží pryč, hledají únikovou cestu směrem ke schodišti. Ignazio dělníky sleduje, ale nehýbe se. Počká, až se mručení trochu uklidní, pak se zadívá na Alfia a polohlasně řekne: „Vy jste mí lidé.“ Udělá pár kroků k davu, nyní už zase ztichlému. „Vy jste mí lidé!“ zopakuje hlasitěji. Potom se otočí, uchopí Alfia za pěsti umazané od černého prachu a zvedne mu ruce směrem k dělníkům. „Slévárna je váš domov. Jestli se k vám někdo choval špatně, ujišťuju vás, že za to zaplatí. Ale opravdu chcete jít do stávky? Opravdu chcete, aby se váš domov zastavil a už v něm nebyla obživa ani práce?“ Rozpřáhne paže, ukáže na výrobní halu. „Copak jsem se o vás nepostaral? Nezařídil jsem snad, aby se vaše děti naučily číst a psát? Mimmo Giacalone… ten chlapec, co se zranil. Vezme si ho na starost společnost vzájemného pojištění, kterou jsem pro vás založil…“ Couvne a rozhlíží se. „Já! Pro vás! A jestli v ní není zapsaný, osobně dohlédnu na to, aby ho léčili. My všichni jsme součástí téhle továrny. Já jsem tady s vámi… Kdyby to bylo nutné, svlékl bych si sako a pustil bych se do práce spolu s vámi, bok po boku, jen aby výroba šlapala. Oretea, to nejsou jen Floriové: jsou to i její lidé! Jste to vy!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509074