„Tady čekat nemůžeme,“ uznal. „Dostatečně bohatí diváci mají přístup do zákulisí. Zmizíme zadním vchodem.“ Vyřítili se chodbou. Vita klopýtla na kluzké podlaze a spadla, odřela si o dřevo dlaně, ale vmžiku byla zpátky na nohou a výraz v jejích očích nepotřeboval komentář. Běželi ke dveřím na jeviště, které byly pootevřené a jimiž proudil noční vzduch. Samuel do nich vrazil jako první. Bez varování se však prudce obrátil, rozrazil vedlejší dveře na chodbě a zatlačil Vitu dovnitř. Všichni tři se ocitli v kamrlíku s rekvizitami, kde panoval naprostý chaos: na policích povážlivě balancovaly vyskládané masky, peleríny a oslí hlava. Z hromady vlasů se vyklubala sada falešných knírů. „Co se děje?“ sykl Arkadij. „Teď není nejvhodnější chvíle na převleky.“ „Venku čeká nějaký muž,“ odpověděl Samuel. „Jak vypadá?“ chtěla vědět Vita. Samuel zavrtěl hlavou. „Zahlédl jsem ho jen letmo – ale byl vysoký a tmavovlasý. Tvářil se jako boháč a měl spoustu pomády ve vlasech.“ „To zní jako on.“ Vita se rozhlédla kolem sebe. Místnost neměla okno. „Jsme v pasti?“ „Půjdeme jinudy,“ řekl Samuel. „Přes foyer a hlavním vchodem jako všichni ostatní – splyneme s davem.“ Arkadij sundal z police otcův cylindr. „Nasaď si to.“ Vita 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509054
poslechla a klobouk jí sjel přes uši. Pak popadl jeden z knírů a zkusil jí ho přilepit pod nos. „Jasně,“ pravil Samuel. „Holka s knírem a v cylindru se prostě ztratí v davu.“ „Tak co teda?“ zeptal se Arkadij. Vita odložila klobouk a knír zpátky do police a Samuel jí z věšáku podal tmavěhnědý plstěný klobouk. Seděl jí dokonale. Vita si ho narazila do očí. „Lepší,“ uznala. „Pojďme.“ Proběhli zpátky chodbami, proklouzli dvěma bočními dveřmi a ocitli se v nablýskaném foyer, přímo před sebou měli rozmáchlé široké schodiště. Právě po něm pomalu scházela šestičlenná rodina – dva dospělí a čtyři děti, všichni vybraně oblečení –, tempo udával upovídaný tříletý capart. Samuel Vitu postrčil, a tak se za ně zařadila a snažila se vypadat, že k nim patří. U paty schodiště stála žena v pudrově růžových šatech a dívala se na hodinky. Kousek od ní si dívka s blonďatým copem přitahovala pevně kolem ramen tenký plášť. Tvař se normálně, přikázala si Vita a očima pátrala v davu. A vskutku, pro kolemjdoucí byla jen další návštěvnicí představení, i když s poněkud neobvyklým vkusem, pokud jde o klobouky. Dívka s blonďatým copem se otočila a Vitě se stáhl žaludek. Byla to Silk, koutky úst stažené do podkovy, oči upřené kamsi za Vitu. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509054
Vita se otočila, aby se podívala, na co Silk hledí – a v tu chvíli se zpoza rohu objevila noha a hned za ní se vynořil černý kašmírový kabát. Když ji Sorrotore míjel, Vita vklouzla za nejvyšší z dětí. Celé se to seběhlo strašně rychle. Silk mu se sklopenou hlavou zkřížila cestu a přitom jí vystřelila ruka. Sorrotore patřil ke společenské vrstvě vycvičené chudinu přehlížet. Nevšímal si blonďaté dívky a zavolal na ženu v růžovém. „Promiň, miláčku – říkal jsem ti přece, abys nečekala! Myslel jsem, že jsem zahlédl jednoho starého obchodního partnera.“ Vzal ji za paži, znovu se obrátil a zběžně přelétl schodiště za sebou. Vita se ještě víc vmáčkla mezi členy rodiny, se sklopenou hlavou se skryla za záda matky. Sorrotore znechuceně sykl, otočil se doleva a i s ženou vyrazil směrem k Central Parku. Silk se vydala opačným směrem chůzí, jež spíš připomínala běh, a Vita zadržela dech. Když dotyčná rodina zjistila, že mezi nimi stojí dívka v plsťáku a červených botách, povytáhla šestero obočí najednou, ale Vitu před rozpaky uchránil adrenalin, který jí koloval v krvi. Arkadij a Samuel přibíhali po schodech. „Viděl tě?“ zeptal se Arkadij. „Jsi v pořádku?“ zajímalo Samuela. Vita přikývla. „Nesmí nám zmizet.“ Ze střechy Carnegie Hall se snesl Rimskij a přistál Arkadijovi na rameni. „Ty chceš sledovat Sorrotoreho?“ zeptal se. „Zešílelas?“ 102
Ukázka elektronické knihy