Zákon genu akorát šanci si zastřílet. Chci jenom vědět, jestli… jestli to podle tebe stojí za to.“ Bardata upíral zrak do Petrovy tváře. Soustředěný, tvrdý pohled starého vojáka, který už viděl skoro všechno, a bylo toho příliš moc. Vrdský si ztěžka povzdechl. „Když ho nedoprovodíme, pojede dál sám. Nerozmluvím mu to, ani ho nepřesvědčím, aby se vrátil. Jeho přátelé jsou mrtví, nic víc mu už nezbylo. Ta banda se tu někde potlouká, podle mě utekli jenom proto, že s nima Prorok zrovna nebyl. Napodruhé už ho zabijou. A možná je to blázen, ale myslím, že může mít pravdu. Takže jo. Věřím, že to stojí za to.“ Čekal, že Danil něco řekne, možná bude dál odporovat. Ale vlastně ho nepřekvapilo, když se po chvíli jen opřel dlaněmi o kolena a vstal. „Brzy bude svítat. Půjdu připravit koně.“
Ze strážnice vyjeli hodinu po východu slunce – Vrdský s Williamem v čele, Bardata s Vukem za nimi. Úzká cesta byla prázdná a zarostlá. Tráva však měla většinou nezdravě žlutý odstín, stébla povadlá, neduživá, anebo úplně suchá, takže pod kopyty koní hlasitě praskala. I vzduch byl vysušený, navzdory mírnému vánku zanechával v ústech kovovou pachuť. Na zatažené obloze se jen občas ukázalo slunce. Krajina v ranním světle, kam až oko dohlédlo, vypadala, jako by se přes ni přehnala vichřice. Stále se daly rozeznat pole, třebaže je léta nikdo neobdělával. Dokonce se na první pohled zdála zoraná a uvláčená, připravená k osetí, ale půda byla mrtvá, nic než rozpraskaná hlína s odstínem jílu. Tráva je nezarostla – nemohla, nikde nebyl jediný květ. Zmizely už i kopřivy a bodlák. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508853