nemocí? Jagoda, známý svou krutostí, pět let ovládal všemocnou NKVD a velel kremelské stráži. Měl v moci doktory, kteří pečovali o Stalina a ostatní vůdce strany a představitele vlády. Měl vlastní soukromou laboratoř připravující speciální jedy. Proč všech těch příležitostí nevyužil a nezlikvidoval všechny, kteří mu stáli v cestě? Ale pokud naproti tomu ti muži, kteří teď stáli na lavici obžalovaných, byli ve skutečnosti loajální služebníci režimu a obvinění vznesená proti nim byla jen snůškou lží, nebylo o nic snazší hledat vysvětlení. Co mohlo mít za smysl vymýšlet takové báchorky, připravit spoustu klíčových lidí o život kvůli zcela imaginárním obviněním a dát už tak skeptickému a nepřátelskému světu najevo, že Sovětský svaz vedla po celé roky tlupa zločinců? A co samotní obžalovaní? Pokud byli nevinní, proč se přiznali? Bylo těžké uvěřit, že by z nich jen mučením nebo drogami dostali tak ochotná doznání, tak výmluvné projevy. Na druhou stranu, pokud byli vinni, pokud byli součástí rozsáhlého spiknutí proti režimu, proč se nesnažili hájit, proč žádný z jejich proslovů neobsahoval ani slovo kritiky vůči systému, jehož byli hlubokými odpůrci? Zdálo se, že odpověď na některé z těchto otázek tkví v Bucharinově závěrečné řeči. Bylo to především ideologickou či psychologickou atmosférou. Jak řekl, něco takového se může stát jen v Sovětském svazu. Chápali jsme, co tím chtěl říct. Všichni v té soudní síni, obvinění, soudci, prokurátor, strážní a diváci, měli za sebou dvacet let prožitých v napjaté atmosféře nereálnosti, tenze, útlaku a podezřívání, kterou jsme tak dobře poznali. Ti starší mezi nimi žili předtím v napjaté konspirační atmosféře revolučních kruhů carského Ruska. Obžalovaní navíc prožili další nátlak a napětí. Několik let na ně doléhal strach z hrozící likvidace. Pak přišel závěrečný šok zatčení, dlouho očekávaného půlnočního zabušení na dveře, a potom dlouhé měsíce ve vězení a neustálé výslechy. Všichni, soudci stejně jako obžalovaní, prožili většinu svého života pod vlivem propagandy tak nepřetržité, intenzivní a záludné, že by zanechala stopy i na tom nejsilnějším intelektu. Všichni byli odříznutí od kontaktu s vnějším světem tak, jak mohou být odříznuti jen občané Sovětského svazu. Odříznutí od všech normálních intelektuálních a politických vlivů, od všech platných srovnávacích norem. V jistém ohledu musely všechny jejich mysli fungovat stejně, a to odlišně od myslí na Západě. Bylo to tak překvapující, že v tomto duševním stavu někdy nedokázali správně určit hranici mezi realitou a fikcí, mezi skutečností a hypotézou? Že se jejich rozpoznávací schopnosti zkalily, že už nedokázali být nestranní? Navíc to všechno byli členové strany, do hloubi prosycení dogmatem komunismu. Nechávali se ovládat stranickou linií. Jakákoliv úchylka, byť drobná, jim byla zločinem. Nesouhlasit třeba jen v duchu s názory vůdců strany ohledně nějaké podružné otázky jejich doktríny bylo stejně neprominutelné jako spáchat zdánlivě mnohem
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508753