reakcí ptát. Beáta se k nim obvykle stavěla s naprostou ignorací, jakoby ani nevěděla, co se právě stalo, že se chovala jinak než obvykle, jako kdyby tam před chvílí ani nebyla. Vypadala, že nechápe, na co se jí ptají. Pokud kdokoliv začal hovořit a vyptávat se na její podivné chování, vymluvila se na únavu anebo něco jiného, co jí pomohlo se vykroutit z jakékoliv diskuze na toto téma, a zpravidla ihned odešla. Alice se oprostila od jakýchkoliv emocí způsobených předešlým okamžikem a navázala na hovor, tam, kde se zpřetrhal. „Tak co ty? Jak se vede?“ zeptala se jí se skutečným zájmem. „Já ti ani nevím,“ opáčila Beáta a napila se dobře vychlazeného bílého vína. „Nějak se mi to všechno vymyká z rukou.“ „Co všechno?“ „Pohádala jsem se s Erikou, kvůli chlapovi. Jejímu. A peru se s vlastním životem, taky kvůli chlapovi. Svému.“ „Počkej, počkej, ty někoho máš?“ „Ale nemám. To Richard. Pořád na něj v poslední době myslím. Čím dal častěji. Možná i proto, že Erika někoho má a já o tom tím pádem víc přemýšlím. Pořád se mi cpe do hlavy.“ „Proč jste se vůbec rozešli?“ „To je právě to…“ odpověděla Beáta tiše, se znatelnou únavou v hlase a na moment ztichla. „Já se do něj zamilovala.“ „No a? To je přece důvod k oslavě, a ne k rozchodu, holka, seš vážně blázen. Tedy, nic ve zlém! Navíc, když jsi byla… no, je to tvoje věc, já nejsem 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508703