č. 2 v dvoupokojovém bytečku ve čtvrtém patře. Bylo to po pěti letech poprvé, kdy strávili noc všichni pod jednou střechou.
22 Vrátil jsem se k fotografii v Leonově pozůstalosti, k tomu snímku, který jsem před odjezdem do Lvova viděl v matčině obývacím pokoji. Zaslal jsem ho archivářce pařížské Nadace Charlese de Gaulla. Sdělila mi, že byl pořízen 1. listopadu na hřbitově v Ivry-sur-Seine u Paříže. De Gaulle zde navštívil Carré des Fusillés, památník zahraničních odbojářů popravených za německé okupace. „Muž s knírem je Adrien Tixier, kterého generál de Gaulle v září 1944 jmenoval ministrem vnitra prozatímní vlády Francouzské republiky,“ poučila mne archivářka. „Za ním“ na snímku nalevo v čepici se štítkem „stojí šéf pařížské policie Charles Luizet“ a napravo s bílým šátkem Marcel Flouret, prefekt departementu Seine. „Kníratý muž za Flouretem je Gaston Palewski.“ To mi znělo povědomě: Palewski byl ředitelem de Gaullova kabinetu a milencem Nancy Mitfordové, která ho ve svém románu Láska v chladném podnebí zvěčnila coby fiktivního vévodu de Sauveterre. Jak se Leon ocitl v takové společnosti? Jednou ze stop byla identita odbojářů pohřbených v Carré des Fusillés. Mezi popravenými bylo třiadvacet 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508457
Charles de Gaulle na hřbitově v Ivry, 1944
příslušníků francouzského hnutí odporu, kteří příslušeli k formaci Franc-Tireurs et Partisans de la Main d’Oeuvre Immigrée, sdružující zahraniční odbojáře pobývající v Paříži. Toto uskupení zahrnovalo osm Poláků, pět Italů, tři Maďary, jednoho Španěla, tři Francouze a dva Armény včetně předáka skupiny Missaka Manouchiana. Jedinou ženou byla Rumunka. Polovinu skupiny tvořili Židé. Těchto třiadvacet příslušníků hnutí odporu bylo dopadeno v listopadu 1943. O čtvrt roku později se po městě a na dalších místech objevily zářivě rudé plakáty s jejich jmény a podobenkami pod tučným titulkem „L’armée du crime“ čili „Armáda zločinu“. Byl to slavný L’affiche rouge, rudý plakát, který Pařížany vyzýval 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508457
k dopadení těchto cizáků dřív, než zahubí Francii a její ženy a děti. „Velení podobných akcí se vždy ujímají cizinci, vždy je provádějí nezaměstnaní a profesionální zločinci a vždy k nim podněcují Židé,“ hlásal leták, který byl distribuován spolu s plakátem. O několik týdnů později, v únoru, byli s jedinou výjimkou všichni členové skupiny zastřeleni ve Fort Mont-Valérien. Byli pohřbeni na hřbitově v Ivry a de Gaulle v Leonově doprovodu navštívil jejich hroby. Jedinou výjimkou, která ostatní krátce přežila, byla Olga Bancicová. Byla sťata ve Stuttgartu o několik týdnů později, v den svých třiadvacátých narozenin. Popravy zvěčnil Louis Aragon v básni „L’affiche rouge“. Báseň z roku 1955 čerpá z Manouchianova posledního dopisu jeho ženě Mélinée a verše později inspirovaly šansoniéra Léa Ferrého k písni, kterou jsem znal z dětství, snad proto, že ji znal i Leon: Štěstí všem, štěstí všem, kdo přežijí, umírám bez nenávisti k německému lidu, sbohem, bolesti a neštěstí. Leon byl při de Gaullově návštěvě hrobů členem doprovodu. Znal těch třiadvacet popravených? Jedním z mužů na plakátu byl polský Žid Maurice Fingercwajg, popravený ve dvaceti letech. To jméno jsem znal: Lucette, s níž se má matka v dětství kamarádila a která ji po skončení okupace doprovázela každý den do školy, se později vdala za Luciena Fingercweiga, bratrance 100
Ukázka elektronické knihy