mu dodaly filmy s Indianou Jonesem a dalšími hledači pokladů. V praxi šlo ale o mnoho hodin tvrdé práce na půdě s různými stupni jílovitosti, v zaprášených archivech nebo při třídění nálezů. Jakmile však vstoupila do Moonlight Books, poprvé v životě se jí stal přesný opak: prostý, každodenní akt jako překročit práh londýnského knihkupectví se proměnil v začátek něčeho neobyčejného. Aniž si to hned uvědomila, postupem času začala Agnes hledět na svět skrze knihy pana Livingstona jako přes nějaký výjimečný filtr. Žasla nad tím, že dosud nevěnovala ani pět minut tomu, aby se podívala na hvězdy dalekohledem, zeptala se na jedinečné postavení Jupiteru vůči kometě 67P nebo pochopila, proč se sonda Rosetta a její přistávací modul Philae jmenují právě takhle. Nechápala, proč se dříve nezaměřila na kouzlo ilustrovaných knih, jež jsou jako zrcadlo dějin, nebo na romantickou nostalgii počátku devatenáctého století, která určovala povahu mnoha koutů města, a nejen Edwardova knihkupectví. Pohled se jí rozzářil, když uviděla nové vydání Bouře, když poslouchala stížnosti paní Dresdenové či poznatky Olivera Twista nebo když zakusila neotřesitelný britský klid Edwarda Livingstona. Svět byl šedivý, a teprve když se člověk naučil se dívat, dařilo se mu pochytit určitý zlomek zářivých barev. Agnes začala chápat, že štěstí pučí z těch nejmenších, nečekaných výhonků. A kladla si otázku, jestli je možné, aby se všechny pozitivní věci v životě vešly do jediného knihkupectví. Zatímco házela starý chléb kačenám a v druhé ruce s nezájmem svírala knihu, usazená na jedné lavičce •
98
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508400
poblíž jezera Serpentine naproti altánu v Hyde Parku, myslela Agnes na to, že už jí nepřipadá jako konec světa být archeoložkou v exilu. S návratem do Barcelony nespěchala a podařilo se jí zbavit – aspoň částečně – úzkosti z hledání zaměstnání a z pohovorů v pracovních agenturách. Obklopovala ji jistota, že může vést příjemný a šťastný život s Jasmine a s Moonlight Books, že jsou lékem na její dočasný neklid. Zvažovala možnost, že svůj vytrvalý smutek přičte blížícím se Vánocům, když vtom se její pohled střetl s jasně modrýma očima Johna Lockwooda. „Co to sakra čtete?“ To rozhodně nebyl nejlepší způsob, jak navázat rozhovor s dívkou. Tím spíš, že John měl v plánu vystupovat sympaticky, nijak hrozivě, a především ani trochu podezřívavě – nemluvě o přání ji ujistit, že ji v žádném případě nehodlá obvinit z krádeže. Ale přestože ji snažně hledal, sotva do parku přes Hyde Park Corner kolem Apsley House vstoupil, pohled na její splývavé dlouhé vlasy povlávající ve vánku, tváře zrůžovělé prosincovým chladem a překvapený, zamžený výraz v těch krásných velikých hnědých očí ho znovu vykolejil. Johnovi na klidu nepřidával ani dlouhatánský šedý áčkový kabát, v pase zúžený, který spočíval na lavičce rozložený kolem ní, díky němuž vypadala jako ruská princezna ve vyhnanství. Agnes mu podala knihu s červenou obálkou a drobným černým nápisem, příliš zaskočená jeho vpádem, než aby mu dokázala spontánně odpovědět. „Aineiás Taktikos,“ přečetl policista nahlas. „O obraně měst. Ranní oddechová četba?“ •
99
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508400
„Je to hrozně zajímavé pojednání o řecké válečné strategii ve čtvrtém století před naším letopočtem. Například kapitola o heslech by dnešní informatiky překvapila svou nadčasovostí. Jak jste mě našel?“ „Edward Livingstone mi řekl, že tu budete.“ „Obviníte mě z krádeže deníku?“ „Měl bych?“ John se kousl do jazyka, měl na sebe vztek. Nejdřív ji neobratně oslovil a teď to moc nevylepšil. „Můžu vás pozvat na kafe?“ dodal rychle. „Byl bych vám vděčný, kdybyste mi pověděla všechno, co si pamatujete z toho odpoledne, kdy dokument zmizel. Tady zůstat nemůžeme, je tu moc velká zima a rozčilujou mě ta kuřata.“ „Káčata.“ „Na to, že nejste Britka, máte obdivuhodné ornitologické znalosti.“ Agnes jim hodila poslední kousek chleba a odvážila se tomu muži znovu pohlédnout do očí. Dál postával vedle lavičky a čekal na její odpověď. Měla pocit, že jí něčím – možná držením ramen, mramorovou strnulostí postoje a výrazu – připomíná sochy římských císařů z Britského muzea. Vstala, aniž by se odtrhla od modři jeho očí, a usmála se. „Radši bych si dala čaj,“ prohlásila se rty strnulými zimou. „Tak teda čaj,“ ustoupil John. Strčil si ruce do kapes, aby nepodlehl pokušení odhrnout pramen kaštanových vlasů, který jí vítr přilepil na tvář, náhlé touze přiložit dlaň k jemné linii jejího krku, tak vřelého… Stála těsně před ním, byla tak blíz•
100
•
Ukázka elektronické knihy