Karl-Siegbert Rehberg „Spolupráce na světonázoru“: Lipská škola1
I. První lipská škola: Nezdar dogmatismu Po zhroucení společenského a politického systému se dramaticky mění i prezentace a působení uměleckých děl, jež v jeho rámci vznikla. Dokladem toho jsou od roku 1995 téměř všechny výstavy obsahující umění z NDR, neboť velká část publika i vystavujících umělců je vnímala v podstatě jako „politické procesy“.2 Eugen Blume a Roland März sestavili retrospektivu, která se naopak pokouší tato díla esteticky rehabilitovat.3 Dimenze vzájemných závislostí mezi prací umělců a uměleckým systémem NDR, a tedy i klíčová funkce umění pro socialistický společenský projekt, se přitom ocitají mimo přímé vnímání. Ukazuje se to zřetelně na jedné souvislosti, již nelze považovat ani za lokální reminiscenci, ani za vedlejší účinek existence jedné umělecké akademie: Jedná se o lipskou školu jakožto ústřední umělecký projekt NDR. Definice „školy“ Už samotný pojem „škola“ je víceznačný a poněkud sporný. Přesněji řečeno, je častým předmětem sporů – což je při pohledu z vnitřní perspektivy více než obvyklé. Rozdíly (vystupňované mnohdy až do osobních animozit) vyvstávají zúčastněným před očima vždy výrazněji nežli společné rysy (zřetelnější při pohledu zvenčí). Svou roli zde hraje také obava z toho, že takovéto označení se může stát pastí v podobě nálepky, že se člověk bez vlastního přičinění náhle ocitne kdesi zaškatulkován (či odložen). V tomto smyslu se také vyjádřil Wolfgang Mattheuer: „S ostatními mám společné pouze místo, kde pracuji. Nic víc.“4 Minimálně v tomto ohledu s ním mohou být zajedno i ostatní umělci, kteří jsou k této škole řazeni, tedy Bernhard Heisig, Werner Tübke, případně Willi Sitte. Podobné výhrady bývají vyslovovány i vůči vědeckým „školám“, ale v uměleckých kruzích platí dvojnásob. Na jedné straně sice existují sklony umělců k vytváření skupin a k pocitu důvěry a spřízněnosti na základě neformálních vztahů, na druhé straně však proti nim stojí požadavek uplatnění vlastní individuality, jenž se prosazoval již od doby renesance a později v romantismu ještě zesílil. Člověk se s druhými může spojit ze strategických důvodů, může s nimi sdílet řešení problémů a úsilí o zajištění vlivu, ale ve vztahu k zadavatelům zakázek, mecenášům (i v podobě státních funkcionářů), aktérům trhu s uměním a muzejníkům, a především tváří v tvář „dějinám umění“ vystupuje každý sám za sebe, dalo by se říci jako každý křesťan před Bohem při posledním soudu. Je tomu tak již jen proto, že s profesí umělce se vždy pojí i mýtus génia. Proto je třeba brát s rezervou jakákoli dementující prohlášení zaznívající z úst účastníků debat o vzájemném ovlivňování, vytváření určitých
1 Viz Kunst in Leipzig 1949–1984. Malerei Grafik Plastik [výstavní katalog]. Leipzig: Museum der bildenden Künste 1984. Doprovodný text Dietera Gleisberga (s. 3–12) zde nesl název Die Chance, an einem Weltbild mitzuarbeiten (Šance spolupracovat na světonázoru). 2 Srov. Karl-Siegbert Rehberg, Bildinszenierungen. Institutionenanalytische Anmerkungen zu Kunstausstellungen – am Beispiel der Präsentation von Kunstwerken in und aus der DDR. In: Erika Fischer-Lichte (ed.), Theatralität und die Krisen der Repräsentation. Stuttgart/Weimar: Verlag J. B. Metzler 2001, s. 198–225. 3 Tento text byl poprvé otištěn v katalogu přelomové výstavy Kunst in der DDR v Nové národní galerii v Berlíně. Viz Eugen Blume – Roland März (eds.), Kunst in der DDR [výstavní katalog]. Berlin: G+H Verlag 2003. Pozn. editora. 4 Wolfgang Mattheuer v rozhlasovém vysílání Mariny Farschid: Ikarus muss fliegen. Der Maler Wolfgang Mattheuer im Porträt. Mitteldeutscher Rundfunk 2002. 5 Odmítavě byl pojem lipská škola poprvé použit asi v roce 1911. Srov. Renate Hartleb, Von Max Klinger bis zur „Leipziger Schule“. In: Herwig Guratzsch – Georg Ulrich Großmann (eds.), Lust und Last – Leipziger Kunst seit 1945. Ostfildern: Cantz 1997, s. 36.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508392