hrudi, v jeho srdci náhle vzplál oheň, o němž jen netušil, že tam doutná už celé měsíce, a jeho žár rozptýlil mlhu, která celou tu dobu zakrývala jeho srdce. „Nadaro,“ zašeptal velmi tiše, „pláčeš, protože chci odejít?“ Když to však uslyšela, vykřikla a oči se jí zalily slzami. „Ne!“ zvolala. „Jsem ráda, že půjdeš pryč. Přála bych si, abys nikdy nepřišel. Já – já – tě nenávidím!“ Pak se rozběhla do údolí, zapomněla na váček s nějakými věcmi, které přinesl Thandar, a nechala ho na zemi, kam ho upustila. Waldo se za ní vrhl, aniž by se podíval na plachetnici, ale Nadara byla rychlá jako zajíc, takže mladík sotva popadl dech, když ji konečně dostihl v polovině útesu, dvě míle od pláže. „Jdi pryč!“ vykřikla. „Jdi ke svým soukmenovcům a do svého domova!“ Waldo neodpověděl. Starý Waldo totiž přestal existovat. Místo toho teď jeskynní muž Thandar chytil Nadaru do svého mocného objetí a přitiskl si ji na hruď. „Moje holčičko!“ zalapal po dechu. „Moje děvčátko! Miluji tě. Ale protože jsem hlupák, nevěděl jsem to, dokud nebylo skoro pozdě.“ Neptal se jí, jestli ho miluje, protože byl Thandar, jeskynní muž. A po chvíli už se ani nemusel ptát, protože Nadařina silná ruka mu sklouzla kolem krku a přitáhla si jeho rty ke svým ústům. Trvalo déle než půl hodiny, než si oba znovu vzpomněli na plachetnici. Ze své pozice na útesu viděli na moře a pás pláže. Několik člunů bylo vytaženo do písku a skupina mužů se blížila k lesu. „Teď se vrátíme společně,“ řekl Thandar. „Mám strach,“ zašeptala Nadara.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508355
Chvíli se díval do dálky a ve své mysli si představil civilizaci, kterou nechtěně opustil, muže s potutelnými úsměvy, šklebící se pyšné ženy a mezi nimi křehkou, opálenou krásku, která se krčila před krutými pohledy těchto nepřejícných žen – a Waldo tím trpěl, stejně jako žádostivými pohledy mužů, kteří by ji posuzovali – a i on se začal bát. „Pojď!“ pobídl Nadaru a vzal ji za ruku. „Pospěšme si zpátky do hor, než si nás všimnou!“ Právě když se muži, které k Jižnímu moři poslal John Alden Smith-Jones, aby hledali jeho ztraceného syna – vynořili z lesa a spatřili údolí a skalní stěnu, Thandar se svou milou přelezli druhý hřeben a zmizeli v kopcích za ním. Když se pátrači vrátili na břeh, byla už tma. V malém údolí ani na celém pobřeží, které pečlivě prozkoumali, nenašli žádné známky lidského obydlí. V čele výpravy kráčel velitel, námořní důstojník ve výslužbě kapitán Cecil Burlinghame. Když procházeli lesem poblíž břehu, šlápl na váček z kůže malých hlodavců. Sehnul se a vzal ho do ruky. „Tohle je první důkaz, že na ostrově kdysi žili i jiní lidé než my,“ řekl a podíval se dovnitř. Uvnitř se nacházela malá kabelka ze semišové kůže, v jaké ženy někdy nosí šperky, když je přenášejí. Z ní si do dlaně vysypal tucet vzácných prstenů, několik staromódních broží, náramků a medailonků. Na jednom z nich byla na slonovině namalována miniatura – obraz velmi krásné ženy. Na druhé straně medailonu bylo vyryto: “Eugénii Marii Céleste de la Valois, hraběnce z Crecy, od jejího manžela Henriho. 17. ledna 18 -”
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508355
„Bože můj!“ zvolal starý kapitán. „Hrabě a hraběnka z Crecy se před téměř dvaceti lety vraceli do Paříže z cesty kolem světa na lodi Dolphin, ale po odjezdu z Austrálie o nich už nikdo neslyšel. Jaké tragédie a tajuplné, romantické příběhy by mohly vyprávět tyto třpytivé drahokamy, kdyby jen uměly mluvit!“
Ukázka elektronické knihy