hrudi, v jeho srdci náhle vzplál oheň, o němž jen netušil, že tam doutná už celé měsíce, a jeho žár rozptýlil mlhu, která celou tu dobu zakrývala jeho srdce. „Nadaro,“ zašeptal velmi tiše, „pláčeš, protože chci odejít?“ Když to však uslyšela, vykřikla a oči se jí zalily slzami. „Ne!“ zvolala. „Jsem ráda, že půjdeš pryč. Přála bych si, abys nikdy nepřišel. Já – já – tě nenávidím!“ Pak se rozběhla do údolí, zapomněla na váček s nějakými věcmi, které přinesl Thandar, a nechala ho na zemi, kam ho upustila. Waldo se za ní vrhl, aniž by se podíval na plachetnici, ale Nadara byla rychlá jako zajíc, takže mladík sotva popadl dech, když ji konečně dostihl v polovině útesu, dvě míle od pláže. „Jdi pryč!“ vykřikla. „Jdi ke svým soukmenovcům a do svého domova!“ Waldo neodpověděl. Starý Waldo totiž přestal existovat. Místo toho teď jeskynní muž Thandar chytil Nadaru do svého mocného objetí a přitiskl si ji na hruď. „Moje holčičko!“ zalapal po dechu. „Moje děvčátko! Miluji tě. Ale protože jsem hlupák, nevěděl jsem to, dokud nebylo skoro pozdě.“ Neptal se jí, jestli ho miluje, protože byl Thandar, jeskynní muž. A po chvíli už se ani nemusel ptát, protože Nadařina silná ruka mu sklouzla kolem krku a přitáhla si jeho rty ke svým ústům. Trvalo déle než půl hodiny, než si oba znovu vzpomněli na plachetnici. Ze své pozice na útesu viděli na moře a pás pláže. Několik člunů bylo vytaženo do písku a skupina mužů se blížila k lesu. „Teď se vrátíme společně,“ řekl Thandar. „Mám strach,“ zašeptala Nadara.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508355