98
nina de gramont
•
vražda manželů marstonových
Hloupost. Nejspíš zapadla do některé z budov. Když neměl koho pronásledovat, Archie se vrátil k autu a rozjel se k mému bytu. Zaparkoval před domem, zůstal sedět za volantem a vzhlížel k mému oknu. Nezdálo se, že za ním někdo je. Mohla jsem být v práci. V práci! Uprostřed téhle patálie. Jaký by to byl luxus předstírat, že se věnuje byznysu jako obvykle. Třeba by se měl rozjet do své kanceláře. Třeba kdyby se choval, jako by všechno bylo v naprostém pořádku, svět by se vrátil do normálu. Agatha by bez zaklepání vtrhla dovnitř jako minulý týden, noblesní a veselá, až moc se snažící působit nad věcí. Tentokrát by ho zastihla samotného. Vzal by ji do náruče a políbil, jak se sluší a patří. Samozřejmě že rád poobědvám se svou nádhernou ženou. Jak to, že mu uniklo, k čemu se chystá? Anebo to viděl, ale nestaral se o to? Kdysi dávno Agathu chránil na každém kroku a žárlil na ni natolik, že na ni málem nesměl promluvit ani číšník. Tvrdil, že si nepřeje mít syna, protože by nesnesl, aby byla oddaná jinému muži. Její náklonnost patří výhradně jemu. Vystoupil z auta a vrazil si ruce do kapes. Zíral na moje okno, jako by čekal na signál. Kdyby v něm zahlédl pohyb, vyběhl by po schodech a zaklepal. A kdybych mu otevřela, věděl by – navzdory všem svým ryzím a nefalšovaným pocitům a touze nalézt svou ženu a změnit vývoj událostí, jejž sám nastolil – že mě sevře v náruči a alespoň na chvíli unikne z chaosu, který ho obklopuje. Zasloužil by si to. Bez ohledu na okolnosti si každý člověk zaslouží zapomenout na svoje starosti. Dokud se Agatha nevrátí, nic se nezmění na tom, čeho se dopustil, a kdyby tu noc u Owenových věděl, že je to naposledy, co se se mnou miluje, pak by si to nejspíš užíval mnohem víc, jako tehdy s Agathou. Spěšně kolem něho prošla pohledná mladá žena v odřeném zimním kabátě. Zamračila se na Archieho, jako by mu četla
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508353
99
nina de gramont
•
vražda manželů marstonových
myšlenky. Odvrátil se od ní a dál civěl na moje okno, jako by číhal na můj plížící se stín. Nic. Poznal, že ho nemiluji? Ne. Archie nepatří k mužům, kteří takovou věc odhalí. Otočil se a kráčel ke svému autu s kloboukem staženým do očí. Představa, že Agatha někde leží mrtvá nebo zraněná, byla víc, než dokázal snést. Jaké zakoušel štěstí za starých časů, když ho zalévala svým světlem. Kdy se naposledy cítil šťastný, a ne jen věřil, že by mu měl patřit svět, aniž by na oplátku požadoval třeba jen prosté poděkování? Toho večera ve Styles Archie udělal něco, k čemu se nikdy předtím nesnížil – uložil Teddy do postýlky. „Co se stalo, tati?“ Zkroušený otec, usazený v košili na pelesti, se skelnýma očima a sklenkou whisky v ruce, pro dcerku představoval spíše znepokojení než vítanou změnu. Peter ležel stulený vedle ní. Vždycky jí přinášel útěchu. Zabořila prsty do jeho kudrnatého kožichu. „Nic se nestalo, miláčku.“ Archie ji pohladil po čele s naléhavostí věčně nepřítomného rodiče, který možná všechno ztratil, až na své dítě. „Jenom jsem chtěl své holčičce popřát dobrou noc. Je na tom něco špatného?“ „Ne.“ Teddy si přitáhla přikrývku až pod bradu. Pomrkávala v šeru a přála si, aby odešel a odnesl si s sebou divný pocit, který ho obklopuje. Děti se nerady cítí odpovědné za emociální rozpoložení dospělých. Kdyby nebyl tak mrzutý a roztržitý, možná by ho požádala, aby jí přečetl kousek Medvídka Pú. Honoria jí ho sice už dočetla, ale klidně můžou začít znovu. Jí samotné dělalo čtení dosud potíže. „Vrátí se máma?“ „Samozřejmě že ano,“ odpověděl až moc ostře. „Přece se vždycky vrátila.“ „Myslím dnes večer.“ „Promiň. Ne. Ne. Dnes večer asi ne.“ Neexistoval způsob, jak Teddy uchránit od vzniklého pozdvižení, zbývalo
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508353
100
nina de gramont
•
vražda manželů marstonových
jen popírat pravdu. Žádná lest dlouho nevydrží, teď když po Agatě pátrá celá země. „Dobře.“ Políbil dcerku na čelo. „Pěkně se vyspi, Teddy.“ Zavřela oči a předstírala, že ji polibek okamžitě uspal.
Pro mě tentýž den začal relativně klidně. Večer jsem dorazila do lázeňského hotelu Bellefort, kde bylo lacino a útulno. Ideální místo pro člověka, který se potřebuje na chvíli ztratit. Žena za recepčním pultem, nejspíš původem ze Západní Indie, mě vřele přivítala. „Jsem paní Leechová,“ představila se s roztomilým karibským přízvukem. „Kdybyste něco potřebovala, stačí mi dát vědět. Nemusíte se žinýrovat.“ Podala mi plnicí pero, abych se zapsala do knihy hostů. Na okamžik jsem se zarazila. Pokoj jsem si zarezervovala na jméno paní O’Deaová, ale neslušelo se, aby se mladá neprovdaná žena sama ubytovala v hotelu. Proto jsem přidala další jméno. „Paní Genevieve O’Deaová,“ napsala jsem se sevřeným hrdlem. Tohle jméno jsem dala své ztracené dceři. Možná jsem měla napsat Genevieve Mahoneyová, abych je alespoň jednou viděla na papíře. „Děkuji vám, paní Leechová. Mohla bych dostat večeři do svého pokoje?“ „Samozřejmě. Nechám ji připravit.“ Žena, která právě procházela kolem, oblečená v hotelovém županu, jako by se vracela z lázeňské kúry, se vrhla k pultu. „Večeře na pokoj! Výborný nápad,“ oznámila paní Leechové. „Také bychom ji prosili donést, když budete tak hodná.“ „Ano, paní Marstonová.“ Žena se ke mně otočila. Mohla být v Agatině věku, možná o rok dva starší. Měla kulatý veselý obličej a růžová líčka. „My tu jsme na líbánkách, pan Marston a já,“ sdělila mi významně. Civěla mi přímo do tváře, ačkoliv jsem chovala
Ukázka elektronické knihy