Jonnina žačka
78
Jednou na podzim začala Jonna dávat hodiny soukromé žačce. Dívka se jmenovala Mirja, byla to vysoká, nebývale zachmuřená osoba, která nosila pláštěnku a umělecký baret. Jonna vysvětlovala, že má Mirja nadání, ale než s ním půjde něco podniknout, musí se žačka naučit vážit si pracovního materiálu, což možná nějaký čas potrvá. Zatím nechávala na kovových deskách zbytky tiskařské černi. Mirja uprostřed plechovky s barvou vždy vyryla hluboké díry a cucky tarlatánu vyhodila, což je naprosto neomluvitelné. Musím to s ní vzít úplně od začátku, vysvětlovala Jonna. Nemá o věcné vážnosti grafiky ani ponětí, jen tvoří talentované obrázky. Mari se zeptala: Jak dlouho u tebe bude pracovat? Bude dostávat i stravu? Ale kdepak, jen kafe. Možná občas obložený chleba, ta holka má neustále hlad. Vyvolává to ve mně vzpomínku na dobu, kdy jsem sama studovala a nikdy jsem se dosyta nenajedla. Ve dnech, kdy přicházela Mirja, nemohla Jonna pracovat na ničem jiném. Mari se držela stranou a dělala si starosti. Jonna měla samozřejmě k vyučování přirozené vlohy, řadu let působila jako nadšená učitelka na umělecké škole, dokud ji to celé neunavilo a nezachtělo se jí mít klid na vlastní práci. Učení, pomyslela
si Mari, opravdovou schopnost učit má rozhodně v sobě. Bavilo ji to. Myslím, že to chápu, říkala Mari, předávat svoje vědomosti dál a doufat, že alespoň někdo bude v její profesi smysluplně pokračovat… Stejně v ní ale budila Mirja a její umělecká pláštěnka silné podezření. Někdy se Mari zeptala, jak dívce učení jde. Jonna odpověděla dost úsečně, že se žačka aspoň naučila vážit si měděných desek a začala po sobě uklízet. Ale nemusíš jí snad vařit? Ne, ne, už jsem ti to přece říkala. Jen kávu. Když ale Mari jednou zašla k Jonně v jiný den než obvykle, aby si půjčila kleště, dorazila přímo na velkolepou svačinu. Podávaly se dva druhy salátu, camembert, paštičky a hovězí, které měly mít Jonna s Mari druhý den k večeři, bylo nakrájené na úhledné plátky a ozdobené petrželkou. Ke všemu ještě Jonna zapálila na stole svíčku. Pily kávu. Mari se demonstrativně jídla ani nedotkla. Mirja byla mimořádně málomluvná. Po chvíli si začala něco uhlem kreslit na ubrousek. Co to je? zeptala se Mari. Skica. Aha. Skica. To mi připomíná naši výtvarnou školu, kde chodili všichni společně na kafe do kavárny za rohem, přitom si něco čmárali na cigaretové krabičky a tvrdili, že právě teď dostali velkou inspiraci. No jo. Je pěkné, že se nic nemění. Jonna se obrátila k Mirje: Chutná ti můj salát? Nechceš si vzít trochu domů? Salát skončil v plastové krabičce a Mirja navíc dostala půlku sýra a sklenici malinové marmelády. Když odešla, Mari se zeptala: Copak se nikdy neusmívá? Ne. Ale dělá jisté pokroky. Musím s ní mít trpělivost. Mari namítla: Když to takhle půjde dál, bude pěkně tlustá. Viděla jsi, co se do ní vejde?
79
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508172