Přikývla. „Ano.“ „A vy jste tam pracovala taky?“ „Víceméně,“ zaváhala. „Nepracovala jsem přímo pro personální, spíš spolu s nimi. Pomáhala jsem s vývojem nové databáze, kterou jsme postupně zaváděli na všechny britské pobočky.“ Pokrčila rameny. „Zní to nudně, ale je to vysoce specializovaná práce. Díky tomu jsem získala vízum. Na Ukrajině jsem se věnovala stejné práci.“ „Takže jste Ukrajinka?“ „Ne, původem ne. Přestěhovala jsem se tam, když mi bylo osmnáct.“ „Odkud?“ „Z Turkmenistánu.“ Sklouzl jsem očima k fotografii jejího otce. O Turkmenistánu jsem toho moc nevěděl, jen že je to represivní, policejní stát s autokratem v čele, leží na břehu Kaspického moře, většina lidí tam žije v chudobě, média jsou nástrojem propagandy a každý náznak opozice se tvrdě trestá. Vybavil jsem si jeden novinový článek z roku 2018, kde se psalo o tom, že se turkmenská vláda snaží zabránit emigraci lidí pod čtyřicet, protože jich ze země prchalo až příliš. Mira do Londýna přijela mnohem dřív, ale i tak jsem si říkal, jestli její minulost neukrývá nějaký dramatický příběh. Zdálo se mi, že se jí při pohledu na fotky rodičů zračí ve tváří smutek. Nebo bolest. „Takže jste s Robertem pracovali v jedné kanceláři?“ „Ano,“ přikývl Mira. „Seděla jsem naproti němu.“ „A proto s vámi policie chtěla mluvit?“ „Přišli za mnou několik dní po Robertově smrti a položili mi pár otázek.“ „Na co se ptali?“ „Však víte, jestli byl Robert v depresi, rozrušený a tak.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508162