Představa, kolik jich asi číhá v lesní temnotě, mě zamrazila. „Připravená?“ „Skoro,“ kývla jsem, sebrala z police nad pecí novou sekyrku a zasunula ji do poutka na opasku. Pak jsem si stáhla plášť přes ramena a pevně ho zavázala. „Vezmeme si lucernu?“ „S lucernou by si nás hned všimla vesnická hlídka. Navíc žádné světlo nepotřebujeme – vidíme lépe v každé tmě, nejen v lese.“ Matka se zastavila u dveří a s pohledem upřeným na závěs dělící pekárnu od ložnice zaváhala. „Ještě nikdy jsem nenechala Sofii doma samotnou.“ „Nic se jí nestane, uvidíš. Vždyť spí jako… ehm, miminko,“ řekla jsem a vyvolala tím u mámy náznak úsměvu. „Musela jsi nechávat samotnou i mě, když jsem byla malá?“ „Ne. Když jsem šla do lesa, hlídal tě tvůj otec. Když pak zemřel, byla jsi už dost stará na to, aby ses v případě nouze o Sofii postarala sama.“ Bylo mi osm jako teď Sofii, ale… „Nikdy jsem si nevšimla, že v noci odcházíš.“ „To proto, že jsem si předtím s nikým nepovídala v pekárně,“ kárala mě s úsměvem máma. Potom tichounce otevřela dveře a já ji následovala do mrazivé noci. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že se nemýlila a moje oči viděly v měsíčním světle daleko víc než předtím. Pustily jsme se potemnělou nedlážděnou cestou kolem náměstí až k západnímu konci vesnice. Pod kůží jsem cítila mravenčení ze strachu a očekávání – stačilo si jen připomenout, že míříme do temného lesa.
[ 98 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS508133