MELANIE MILBURNEOVÁ
Krátce ho políbila a rty. „Odpuštěno. Ale ještě jsi mi neřekl, proč jsi měl tak bídnou náladu? Práce? Tvoje povolání musí být občas stresující.“ Ústy se usmál, ale očima ne. „Něco takového.“ A pak krátce políbil on ji. „A tvoje práce je stresující?“ „Čas od času ano. To když přijde dvojice, která se nemůže shodnout na tom, co by oba chtěli. Ale většinou to je jen radost. Ráda navrhuju šperky. Vyrostla jsem mezi diamanty. Už děda, otec mého otce, ten podnik založil coby mladík. Já jsem vyrobila první šperk, ještě když jsem chodila do mateřské školy. Barevné perličky pro mě už ale nejsou tak vzrušující jako diamanty. Ty mám radši.“ Pozvedl její levou ruku. „A tenhle? Tvůj design?“ „Ne. Julian mě požádal o ruku až poté, co mu diagnostikovali rakovinu. Zastihl mě nepřipravenou. Byli jsme náctiletí. Nemysleli jsme na usazení se. A on mě najednou požádal, abych si ho vzala. Nevěděla jsem, co udělat.“ „Takže jsi řekla ano.“ V hlase neměl kritiku, odsouzení, jen pochopení. To ji naprosto odzbrojilo. „Cítila jsem se v pasti, když mi hned nasadil na prst prstýnek. Ne že bych ho neměla ráda, ale ne dost na to, abych se za něj provdala. Bylo nám osmnáct. Fakt jsem se cítila jako v pasti. Zvlášť když se změnil. Stal se někým jiným. Ale já jsem se taky změnila.“ Hunter položil palec na prsten. „Proč ho nesundáš?“ Millii se něco v hrudi sevřelo. „Teď to nejde. Musela bych ho rozříznout pilkou.“ Hunter prstýnkem zatočil a pokusil se to přetáhnout přes kloub prstu. Nešlo to. „To může být 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507770