„Pryč,“ prohlásil Feldgendarm. „Proč?“ „Proč? Protože jsou zkažení, nebezpeční.“ „Tihle lidé by neublížili ani mouše,“ prohlásil Joe. Věděl, že Němci zabírají židovské podniky, doteď o tom ale moc nepřemýšlel. „Co vám kdy provedli?“ „Odchod,“ vybídl ho policista. „Jenom se ptám,“ namítl Joe. „Co s nimi uděláte?“ „Odchod.“ Policista zabořil Joeovi do hrudníku pažbu své zbraně. „Nestrkejte takhle do mě,“ bránil se Joe. Hodiny v přístavu odbily pátou. Nebyl čas na otálení. Už se začínalo stmívat. Joe sešlápnul pedál, krátce se na kole zakymácel, získal znovu rovnováhu a odjel. „Doufám, že se o ně postaráte,“ zavolal ještě přes rameno a kývl hlavou směrem ke skupince. Projel po promenádě. Tommy Dauvin bydlel kdesi v uličkách za ní. Zastavil, otočil se a zadíval se nazpět, skupinka už ale byla mimo dohled. Stačilo, aby ho jedinkrát postrčili, a přešel na druhou stranu ulice. Co to byl za Samaritána? Byl zbabělý, tak je to, neměl náturu na dobročinné skutky ani na mučednictví. Stačil jediný šíp v noze, jediné otočení kola při natahování na skřipec. Nedokázal se postavit ani mladému policistovi. A když se policie chovala takhle k Joeovi, jakou naději asi měli ti lidé? Jak by ho někdo mohl mít za spasitele duší, když hleděl spasit jen vlastní kůži? Zahnul do Castle Street, kolem radnice, na níž se ve větru třepotaly prapory s hákovými kříži. Tommy bydlel ve vysokém a úzkém řadovém domku s otlučenou omítkou a oprýskanými dřevěnými prvky. Joe si opřel kolo o zeď, zaklepal na dveře a čekal. Naproti domu byla jakási dílna, zřejmě kočárovna. Joe si řekl, že si to musí zapamatovat, pro případ, že by kolo potřebovalo opravit. Znovu zaklepal. Kousek dál v ulici byla hospoda. Zvenku působila dost drsně, ale nevypadaly 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507699