Ztracený v pustině (Ukázka, strana 99)

„Zastav na chviličku, Harry.“ Cameronova osmiletá dcerka Sophie stála uprostřed ohrady a jednou rukou drezírovala koně na dlouhém laně. Druhou ruku měla zavěšenou v šátku. Lo, pětiletá, seděla u hrazení a něco kreslila na čtvrtku. Byly větší, než si je Nathan pamatoval — taky že je naposledy viděl před rokem. Ilsa je pozorovala z verandy. Cameronova fenka Duffy jí sklesle seděla u nohou. „Ahoj, holčičky.“ Jakmile Harry zastavil, Nathan se vyklonil z okénka a zamával neteřím. „Včera už jsem vás nestihl pozdravit. Jak se máte? Pamatujete si Xandera?“ Sophie přivázala svého koně a obě se neochotně přišouraly blíž. Zejména Lo se na Nathana dívala jako na někoho cizího. „No tak, pozdravte strejdu,“ vybídl je Harry, když se bez úsměvu zastavily. „Ahoj, strejdo Nathane,“ zazpívala Sophie. Lo, stojící půl kroku za sestrou, neřekla nic. Jsou hodně podobné Camovi, hlavně kolem očí, pomyslel si Nathan. Popelavě blonďaté vlasy jim nejspíš během let ztmavnou. Stejně jako Xanderovi.

Nathan sjel pohledem k Sophiinu šátku. Byl barevný s potiskem poníků. „Co se ti stalo s rukou?“ „Spadla jsem.“ „Panebože, jsi v pořádku?“ „Je naštípnutá.“ „To není dobrý.“ „To není.“ Byl to opravdu náznak sarkasmu? Nathan si nebyl jistý. Na něco takového byla ještě dost malá. „Tak na sebe dávejte pozor.

Uvidíme se později.“ Děvčata přikývla, rychle se ohlédla po Harrym a rozběhla se zpět do výběhu.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507621

„Zdá se, že jsou z toho všeho trochu rozhozený,“ poznamenal Nathan, když Sophie zdravou rukou uchopila otěže. „Ale aspoň to vypadá, že ji ta zlomenina neodradila.“ „Kdepak.“ Harry upřeně hleděl na silnici před sebou. „Vždyť ji znáš.“ Vlastně ani ne, pomyslel si Nathan, poté co se rozjeli. Minuli Ilsu, která jim zamávala na rozloučenou.

Mlčky se vzdalovali od farmy. Harry zůstal na silnici, místo aby to vzal přímo skrz výběhy, a Nathan poslouchal kamínky zvonící o karoserii, silněji a častěji než včera. Harry řídil rychleji než on, což ovšem platilo o většině lidí.

Nathanovi bylo sotva jednadvacet, když měl jeho otec tu bouračku. Tehdy už v podstatě žil s Jacqui — na její návrh — ve stejném domě, jemuž teď říkal domov. Jejich vztah byl čerstvý a plný lásky a sexu. Jacqui byla krásná na pohled a skvělá v posteli a on do ní byl už dlouho předtím zamilovaný. Cameron tou dobou studoval zemědělské podnikání a Benny byl ještě malý kluk.

Nejvíc ze všeho Nathana zasáhla naprostá obyčejnost té nehody. Carl a Liz Brightovi se vraceli domů z města, stejně jako už mnohokrát předtím. Do cesty jim vešla kráva a Carl strhl vo­ lant do strany, taktéž jako už mnohokrát předtím.

Tentokrát však zareagoval příliš pomalu nebo auto jelo moc rychle nebo trhl s volantem až moc nebo naopak málo. Auto se několikrát převrátilo a zůstalo ležet na střeše. Carla přimáčkla střecha na volant. Liz ztratila vědomí, a když se probrala, zjistila, že je tma, teče jí krev z hlavy a její manžel brzy vykrvácí.

Na­hmatala vysílačku a přivolala pomoc. Uběhlo čtyřicet minut, než se k nim dostal první člověk, a dalších třicet, než dorazila sanitka. Lékařské pomoci se jim tak dostalo teprve po čtyřech hodinách od nehody. Za celou tu dobu okolo neprojelo jediné další auto.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507621

Nathan s Jacqui už spali, když zazvonil telefon. Zatímco se oblékal, ona něco soucitně bručela, ale ani mu neopomněla dát najevo rozladění nad tím, že od ní kvůli své vlastní rodině odjíždí uprostřed noci. Často si říkal, jak je možné, že si těch varovných znamení nevšiml.

Když konečně dorazil na místo, Liz už seděla vzadu v sanitce.

Službu měl mladší Steve Fitzgerald, který si vzal Nathana stranou, aby mu vysvětlil situaci. Carl byl pořád zaklíněný v autě, jenže už nemělo smysl s jeho vyprošťováním spěchat. Byl mrtvý.

Ale nebylo to rychlé ani bezbolestné, zaslechl Nathan později Steva šeptat do vysílačky dispečerce. Ten chlápek by možná přežil, kdyby se k nim pomoc dostala dřív.

Liz sedící v sanitce, navzdory horké noci s dekou přehozenou přes ramena, byla se vší tou zaschlou krví v obličeji skoro k nepoznání. „Měla štěstí,“ řekl mu Steve. „Dostane se z toho.“ Nathan se podíval na matku, otřesenou a domlácenou, a pomyslel si, že nevypadá jako někdo, kdo měl štěstí. Pak nahlédl do pomačkaného vraku auta a od toho dne jezdil o pár kilo­ metrů v hodině pomaleji, než bylo dané rychlostním omezením.

Nathan zaslechl, jak Harry zamručel, a otočil se k němu. Jeho výraz se nijak nezměnil. „V pohodě?“ „No jo,“ odvětil Harry. „Jenom jsem si vzpomněl, jak jste s Camem jako malí kluci utekli k Honákovu hrobu. Pamatuješ?“ „No jasně.“ Xander se k nim naklonil ze zadního sedadla. „Cože?“ Harry se na něj podíval přes zpětné zrcátko. „Tys tenhle příběh nikdy neslyšel?“ Xander zavrtěl hlavou. Harry pohlédl na Nathana, který jen pokrčil rameny. „Proč bych mu to vyprávěl? Byla to pěkná pitomost.“ 100 Ukázka elektronické knihy