varianta VI
Toto je báseň ponížených, zavražděných a znásilněných. Toto je báseň, o niž nikdo nestojí. Tato báseň je tichem umlčených. Tato báseň je nepřetržitým čtením jmen těch, kterým bylo i jméno vzato. Toto je báseň zkušenosti, kterou nelze nabýt čtením básní, ale bez níž nelze básně číst. Šest vět této básně je ti v patách. Se sedmou větou na jazyku předej slovo. Jakub Vaněk (1992), básník a příležitostný překladatel, redaktor měsíčníku Plav a kurátor digitální platformy Psí víno. Básně publikoval v Souvislostech 3/2019 a 3/2020. – Přítomný text představuje variaci na „Veřejné čtení jmen obětí holocaustu Jom ha-šoa“ pořádané Institutem Terezínské iniciativy. Zařazení jmen obětí romského holocaustu se pravděpodobně stalo důvodem odvolání tehdejší ředitelky Terezy Štěpkové; v současné době není jisté, zda budou čtení pokračovat.
96
|
Nova et vetera
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507345
Arthur Rimbaud „Za láskou, ólala, mě vedly všechny cesty“
Tartufův trest Jak hřeblem prohrábnuv milostné srdce pod přecudným hábitem a ruku v rukavici, odcházel jedenkrát, sladký jak zralý plod a hubou bezzubou svou víru slintající, odcházel, „Oremus“ – když jakýs ničema za svatá ušiska ho chňap a nad kaluží s hroznými slovy rval rukama oběma ten hábit přecudný z mdle mokvajících kůží. Trest!… Hábit rozedrán, a v srdci louskaje růženec příslibů cestičky do ráje, hle, svatý Tartuffe stál tu bledý jako stěna!… Chroptě se zpovídal a volal boží jména! Chlap vzal mu kolárek a zmizel za vraty… Pcha! Tartuffe nahý byl od hlavy po paty!
Co odsekla Nina ..... ON – V objetí, že? má krasavice, půjdeme zas tam, kde vzduch nadouvá nám plíce, kde proudí jas
Arthur Rimbaud
| 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507345
modrého jitra, jež nás vínem dne opojí… Když v lesích, láskou němých, v stínech a ve chvojí zelená kapka z větví kane, – třpyt pupence –, cítíme: věci zotvírané zvou milence. Ve vlhké vojtěšce se smočí šál tylový a modré halo černých očí ti zrůžoví. Ty, pro kterou nad venkov není, pak po polích rozliješ šampaňské, jež pění: svůj drzý smích. Budeš se smát, když zpitý, dravý si vezmu tě. Bez rozpaků, ó cope plavý, a překrutě vypiju z těla vůni malin! Budeš se smát větru, jenž spěchá, neurvalý, tě zulíbat; šípku, jenž sahá snítkou tenkou až k pletenci; budeš se smát, má divoženko, i milenci!… ………………………………. Sedmnáct! Je čas poznat štěstí! Ach, sladká skrýš: milostný venkov, louky, cesty! Pojď, pojď jen blíž!… 98
|
Nova et vetera Ukázka elektronické knihy