„Pan Jenings je jaksi bez nálady,“ poznamenal Trim a nejistou rukou pomalu položil misku punče na stůl. Byl jsem rád, že mě oholil už zkraje večera. Mack odfrkl. „S něčím takovým přece nemůže opatrovník našich věřících souhlasit, že?“ „Odpusťte, pane.“ Nevěděl jsem, že Jenings je Woodburnův pomocník. „Doufám, že jsem vás neurazil.“ Jenings se nade mnou skláněl. „Nikoli o moje, ale o Boží odpuštění byste měl žádat, pane Hawkinsi. Ale já myslím, že v hloubi duše to víte sám. Měl bych začít s obchůzkami.“ Vzal si klobouk a hůl a krátce se uklonil. „Pánové.“ Když jsem historku dovyprávěl, opřel jsem se a předal slovo ostatním. Všichni mi zapáleně dávali různé rady a já je ochotně přijímal – čím více budu vědět, jak to ve věznici chodí, tím lépe. Tlachání vesele pokračovalo do chvíle, než jsem zmínil, u koho přebývám. Hovor rázem ustal. „Povězte mi,“ díval jsem se jim pátravě po tvářích, „co je pan Fleet za člověka?“ Muži koukali jeden na druhého v naději, že se slova ujme někdo jiný. „Není… tak špatný, jak se povídá,“ vyjádřil se nakonec Trim. Ostatní u stolu nesouhlasně zamručeli. „Takový čtverák, možná.“ „Čtverák?“ Mack měl obočí povytažené až k vlasům. „Řekl byste o ďáblovi, že je pouhý čtverák, pane Hawkinsi?“ Všichni kolem stolu se spolu s Mackem rozesmáli, ačkoli jsem si povšiml, že někteří se nejdříve ohlédli přes rameno. Proklínal jsem se, že jsem se o Fleetovi vůbec zmiňoval. Byl to docela příjemný večer. Málem bych zapomněl, že až skončí, odvedou mě a zamknou v cele s mužem, kterého se celé vězení bojí a stejnou měrou ho nenávidí. „Povím vám jedno,“ řekl Mack. „Já bych s ním pokoj nesdílel. Ani na jedinou noc. Ani kdybyste za mě dvacetkrát zaplatil dluhy.“ „Pro smilování Boží, Macku,“ šťouchl ho Trim do žeber. „Netřeba ho děsit…“ [ 105 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507059