vlhkost utkvěla ve vzduchu. Nádobí a příbory, porcelán a kov, sklo a stříbro zvonily v tichu (v tichu, tedy na pozadí těžkého metronomu vlaku). Ve dveřích do kuchyně stál hlavní stevard, vzpřímený, s ubrouskem přehozeným přes ruku, s pohledem upřeným do prostoru. Nedíval se, ale viděl. Jedlo se ve spěchu, polykajíc nerozkousaná sousta. Byla neděle, na jídelním lístku se vyjímaly anglické pudinky na sedm způsobů, popsané ve čtyřech jazycích. Mohlo se jíst ještě rychleji. V průchodu do salonku se na okamžik zarazilo. Co je to za šílenost vědomě jít na mučení. A proč, pro nic. Jediné, co se musí udělat, je dojet do Irkutska. Sliby pěkným očím — plané sliby. Vždyť to nemá smysl. Jeden krok a všichni budou ci vět jako na dvouhlavé tele. Vešlo se dovnitř. Muži zvedli hlavu, hovory utichly. Přistoupilo se ke stevardovi, poprosilo se o oheň. Dívalo se z okna a poprvé se potáhlo z cigarety; dívalo se stropním světlíkem a poprvé se vyfouklo kouř. Pomalu se vraceli k přerušeným konverzacím. Vítr ohýbal větve smrků a borovic, hnal tmavé mraky po obloze, nad kopci probleskovalo mezi nebeskými šmouhami bílé slunce, elektrický oheň bohů, Expres pádil k duze. Je už možno odvrátit se bezpečně od okna? Odvrátilo se. Dveře do kulečníkového sálu byly otevřené. K velkému stolu byly přisunuté židle, čtyři muži tam hráli karty. Na neposkvrněné zeleni ležely bankovky, na okrajích stolu stály šálky a skleničky, pod stolem byla zastrčená plivátka a popelníky. Doktor Koněšin zrovna vynášel; vedle si plešatý jižan ucvakával špičku mohutného doutníku se stejnou pečlivostí, s jakou při tom vyplazoval špičku tmavého jazyka zpoza křivých zubů. Kapitán Priveženskij si k sobě přihrnul hromádku peněz a zvedl zrak. Odpovědělo se pohledem bez úsměvu. Priveženskij vytáhl dýmku z úst, jízlivě přimhouřil oči, našpulil rty. Jedna z židlí byla prázdná. Zaťukal troubelí o kapsu kulečníkového stolu. Vyňalo se portmoné a připojilo se ke hře.
O tom, na co nelze pomyslet Většinu svých činů dokážeme vysvětlit jazykem druhého řádu: dokážeme jasně a srozumitelně vyjádřit, proč jsme jednali tak a tak. A i když posluchač s vysvětlením nesouhlasí, r o z u m í mu. Jsou ovšem skutky — těch je daleko méně — z nichž nejsme schopni se před druhým člověkem zodpovědět. Rozumíme jim pouze my sami, pojímá je pouze jazyk prvního řádu; avšak jazyk prvního řádu se neskládá ze slov, nepořádá jej větná skladba odpovídající gramatice mezilidské řeči. Když se tedy přese všechno o takovou zpověď pokusíme — ve zpovědnici, v milenčině objetí, na smrtelném loži, před 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507024
nejvyšším soudem — z našich úst vychází toliko nelogická hatmatilka, které sami nasloucháme v rozpačitém úžasu. A konečně jsou i takové skutky — ojedinělé — které nedokážeme vysvětlit ani jazykem prvního řádu, sami před sebou. Dokážeme si je představit (představit si lze sebevětší absurdity, zvláště post factum), ale nemůžeme je nikterak opodstatnit, jako je logikou sledu událostí opodstatněn každý čin a každé slovo postavy v dramatu či knize: hlavní hrdina v dané scéně dělá to a to z takového a takového důvodu, poněvadž je takový a takový člověk. Tímto se však život liší od vyprávění o životě — tedy od obrazu života pokři veného jazykem druhého řádu — že nejprve je pravdou a teprve poté bývá vyprávěn. Jsou tudíž takové skutky, jejichž motivy, příčiny, emoce a myšlenky, které za nimi stojí, nemáme jak popsat ani sami sobě. Existuje-li však alespoň jedna zásada, která řídí chování všech lidí, pak je to Zásada menšího studu. Lze vědomě jednat tak, aby si člověk ublížil, nebo se dokon ce připravil o život — ale nikdo se záměrně nevystaví studu. Stejně jako voda stéká po nerovném povrchu vždy k nejnižšímu stavu, stejně jako se teplo uvolňuje z těla, stejně tak se člověk v každé situaci snaží zmírnit stud. Leckdy se nám stud s odstupem času nejeví tak nesnesitelný — takto se rodí lenost — ale který člověk při smyslech si ze dvou studů, jež mu bezprostředně hrozí, vybere ten větší? Neznalo se důvod k takovému rozhodnutí, nedokázalo se představit si myšlenky ani pocity, které za takovým rozhodnutím stojí. Byla to stejně fundamentální nemožnost jako slunce na nočním nebi nebo ženatý svobodný mládenec. A přece — Sedělo se v podkroví u Zbyszka, na stole čtyřiadvacet rublů, poprvé šla sázka tak vysoko, že prohra mohla mít reálný vliv na běh života, špatný list, v kapse zbyteček úspor, patřilo by se ohlásit pas, vymluvit se na pozdní hodinu a odejít, je to tak zjevné, tak nepochybně rozumné a správné — vidí se, jak se to dělá, slyší se, co se jim říká, slyší se je, jak v odpovědi na půl úst mumlají na pozdrav… Již se vytáhlo poslední děňgi a všechno se vsadilo na špatnou kartu. Nebo: Hystericky gestikulující Julja se navztekaně šklebí za zády svého otce, který na chvilku zadržel vztek a zastavil se ve dveřích s rozhozenýma rukama: prosím, tak tedy spusť — a otvírá se ústa, aby se vyplivlo ten největší stud — na koho, na Julju, na něj, na všechny, steče jako horká slina, ulpí na tváři, šatech, slepí vlasy, slepí víčka — poslouchejte pozorně, otče — Julja němě slabikuje: neříkej to, neříkej to, neříkej to — jenže jazyk se již odtrhl od patra, již se vyslovuje kletbu, slečnin otec bledne, obrací se, dívá se na dceru, avšak dcerunka se otočila na podpatku a utekla do domu, práskla za sebou dveřmi a už se ji nikdy více nevidělo. Poslední obraz slečny Julji: tvář s ruměncem jako jizva od popáleniny, oči vytřeštěné, v očích ledo vé zoufalství. Stud udeřil jako otrávený šíp. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507024
Nebo: Milý kníže si sedá ke stolku, v banku sto dvacet rublů, Kiwajs s Modrzykowským vypisují směnky, v ruce zase ani pár, vzdát partii a ohlásit pas, dluh už je navíc tak velký, že znovu bude zapotřebí vzít si úvěr u knížete a hrbit se před Židy — je tedy záměr, myšlenka i vůle odhodit karty a vstát od hry, jenže namísto toho: „Přihazuji.“ A pak žádná známka údivu, když se prohrávají peníze na činži, peníze na léky, pe níze na život. Srdce se ani neroztlouklo rychleji. Ani tentokrát nebyla šance na vítězství. Proč se tedy hrálo? Řeknou: závislost. Závislost, to jest opakované nutkavé jednání — jak se ovšem v jazyce druhého řádu zeptat na to, co za tímto jednáním stojí? Tady se jazyk druhého řádu zcela hroutí; zůstávají otázky, oznamovací věty už nemají smysl. Rovněž jazyk prvního řádu si s tím neví rady: n e v í m e , proč děláme to, co děláme. Činy nejsou našimi činy. Slova nejsou našimi slovy. Hraje se, ale není žádné „já“, které hraje. Myšlenka: „Já jsem“ neznamená, že existuje někdo, kdo si myslí, že je; znamená pouze to, že se pomyslelo na myšlenku o existenci. Myšlenky se myslí, tělo se vidí, hmatá, slyší se práce jeho mokrých mechanismů; vidí se, slyší, hmatá, čichá, chutná vnější svět, předměty náležející do tohoto světa, živé i neživé — ale jakým smyslem by se měla vnímat existence onoho údajného „já“? Takový smysl neexistuje. Malé děti o sobě mluví ve třetí osobě, teprve konvence mezilidského jazyka je nutí k přijetí role „mě“. A časem se uchopení oné prvotní pravdy stává čím dál těžší — na tyto věci už totiž nelze pomyslet.
O hrdinech hazardu a rychlosti Ledu „Čtyři.“ „Čtyři.“ „Totéž.“ „Já osmičku.“ „Stojím.“ „Klid.“ „Přihazuje někdo?“ „Osm.“ „Pan Fessar?“ „Ničevo.“ „Kapitán?“ „Mhm.“ 100 Ukázka elektronické knihy