vlhkost utkvěla ve vzduchu. Nádobí a příbory, porcelán a kov, sklo a stříbro zvonily v tichu (v tichu, tedy na pozadí těžkého metronomu vlaku). Ve dveřích do kuchyně stál hlavní stevard, vzpřímený, s ubrouskem přehozeným přes ruku, s pohledem upřeným do prostoru. Nedíval se, ale viděl. Jedlo se ve spěchu, polykajíc nerozkousaná sousta. Byla neděle, na jídelním lístku se vyjímaly anglické pudinky na sedm způsobů, popsané ve čtyřech jazycích. Mohlo se jíst ještě rychleji. V průchodu do salonku se na okamžik zarazilo. Co je to za šílenost vědomě jít na mučení. A proč, pro nic. Jediné, co se musí udělat, je dojet do Irkutska. Sliby pěkným očím — plané sliby. Vždyť to nemá smysl. Jeden krok a všichni budou ci vět jako na dvouhlavé tele. Vešlo se dovnitř. Muži zvedli hlavu, hovory utichly. Přistoupilo se ke stevardovi, poprosilo se o oheň. Dívalo se z okna a poprvé se potáhlo z cigarety; dívalo se stropním světlíkem a poprvé se vyfouklo kouř. Pomalu se vraceli k přerušeným konverzacím. Vítr ohýbal větve smrků a borovic, hnal tmavé mraky po obloze, nad kopci probleskovalo mezi nebeskými šmouhami bílé slunce, elektrický oheň bohů, Expres pádil k duze. Je už možno odvrátit se bezpečně od okna? Odvrátilo se. Dveře do kulečníkového sálu byly otevřené. K velkému stolu byly přisunuté židle, čtyři muži tam hráli karty. Na neposkvrněné zeleni ležely bankovky, na okrajích stolu stály šálky a skleničky, pod stolem byla zastrčená plivátka a popelníky. Doktor Koněšin zrovna vynášel; vedle si plešatý jižan ucvakával špičku mohutného doutníku se stejnou pečlivostí, s jakou při tom vyplazoval špičku tmavého jazyka zpoza křivých zubů. Kapitán Priveženskij si k sobě přihrnul hromádku peněz a zvedl zrak. Odpovědělo se pohledem bez úsměvu. Priveženskij vytáhl dýmku z úst, jízlivě přimhouřil oči, našpulil rty. Jedna z židlí byla prázdná. Zaťukal troubelí o kapsu kulečníkového stolu. Vyňalo se portmoné a připojilo se ke hře.
O tom, na co nelze pomyslet Většinu svých činů dokážeme vysvětlit jazykem druhého řádu: dokážeme jasně a srozumitelně vyjádřit, proč jsme jednali tak a tak. A i když posluchač s vysvětlením nesouhlasí, r o z u m í mu. Jsou ovšem skutky — těch je daleko méně — z nichž nejsme schopni se před druhým člověkem zodpovědět. Rozumíme jim pouze my sami, pojímá je pouze jazyk prvního řádu; avšak jazyk prvního řádu se neskládá ze slov, nepořádá jej větná skladba odpovídající gramatice mezilidské řeči. Když se tedy přese všechno o takovou zpověď pokusíme — ve zpovědnici, v milenčině objetí, na smrtelném loži, před 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS507024