Kapitola sedmá
J
ásavé sluneční paprsky dopadaly na Remy z tak nádherné oblohy, jako by si samy přírodní živly žádaly, aby se k nim připojila a tvářila se podobně radostně – smutek a francouzská Riviéra byly očividně dvě neslučitelné věci. Remy se zamračila. Tohle byl důvod, proč by neměla vstávat brzy, a taky už to skoro nikdy nedělala, jenže včerejší noc byla tak strašná, že se jí nepodařilo usnout ani za rozbřesku, kdy už obvykle zabrala. Vylezla z postele s úmyslem zatáhnout závěsy před dotírajícím světlem, ale když došla k oknu, všimla si muže, který si hověl dole na terase na jejím lehátku a četl si knihu. Musel vycítit pohyb za oknem, protože vzhlédl a náhlé překvapení narušilo klid, který z něj přirozeně sálal. Vyskočil, přešel terasu a zmizel po schodech vedoucích dolů k moři. Remy zatáhla závěsy. Najisto se domnívala, že tady v domě, ke kterému vede pouze soukromá cesta sloužící k dopravě do dvou rezidencí, bude opravdu sama. Nevracej se, ať už jsi kdokoli, pomyslela si. Lehla si zpátky do postele a prosila spánek, aby se jí zmocnil. Ale ten ji dál ignoroval, a tak se znovu zvedla a přes saténovou noční košilku z třicátých let si přehodila krémový župan podobného stylu a sešla dolů. Uvařila si kávu a chvíli hledala klíč ode dveří na terasu, které do-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506968