Kapitola sedmá
J
ásavé sluneční paprsky dopadaly na Remy z tak nádherné oblohy, jako by si samy přírodní živly žádaly, aby se k nim připojila a tvářila se podobně radostně – smutek a francouzská Riviéra byly očividně dvě neslučitelné věci. Remy se zamračila. Tohle byl důvod, proč by neměla vstávat brzy, a taky už to skoro nikdy nedělala, jenže včerejší noc byla tak strašná, že se jí nepodařilo usnout ani za rozbřesku, kdy už obvykle zabrala. Vylezla z postele s úmyslem zatáhnout závěsy před dotírajícím světlem, ale když došla k oknu, všimla si muže, který si hověl dole na terase na jejím lehátku a četl si knihu. Musel vycítit pohyb za oknem, protože vzhlédl a náhlé překvapení narušilo klid, který z něj přirozeně sálal. Vyskočil, přešel terasu a zmizel po schodech vedoucích dolů k moři. Remy zatáhla závěsy. Najisto se domnívala, že tady v domě, ke kterému vede pouze soukromá cesta sloužící k dopravě do dvou rezidencí, bude opravdu sama. Nevracej se, ať už jsi kdokoli, pomyslela si. Lehla si zpátky do postele a prosila spánek, aby se jí zmocnil. Ale ten ji dál ignoroval, a tak se znovu zvedla a přes saténovou noční košilku z třicátých let si přehodila krémový župan podobného stylu a sešla dolů. Uvařila si kávu a chvíli hledala klíč ode dveří na terasu, které do-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506968
Dům na RIVIÉŘE
99
posud od včerejška, kdy přijela do Saint-Jean-Cap-Ferrat, neotevřela. Jakmile se ocitla na terase, ucítila, jak se její tělo instinktivně vzpíná ke slunci a její končetiny jakoby změkly. Otáčela hlavou ze strany na stranu, čímž si uvolňovala krční páteř, a přitom přejížděla zrakem po formálním vzoru francouzské zahrady s několika jezírky obklopenými živými ploty, ozdobenými květníky a lemovanými štěrkovými cestičkami. K chrámu lásky, který byl kopií Petit Trianonu ve Versailles, jak jí před dvěma lety během jejího prvního pobytu zde vysvětlil jeden z místních zahradníků, stoupala na vrchol kopce řada vodních kaskád. Vedle ní se nádherně vzdouvalo Středozemní moře. Vlny se leskle třepotaly ve snaze políbit oblohu; bezstarostné tak, jak si to ona dávno nemohla dovolit. K tomu všemu se otočila zády a poté klesla na lehátko. Vedle ní ležela malá krabice s knihami. Jako by tam muž, kterého předtím zahlédla, zamýšlel strávit spoustu času ležením a čtením. Nezaujatě zalistovala knihami, z nichž mnohé měly jasně oranžovobílý design Penguin Classics. Ohmatané stránky a tužkou napsané ceny na předsádce naznačovaly, že byly zakoupeny z druhé ruky, možná na knižním trhu v nedalekém Nice. Byla to různorodá směsice – Špión v domě lásky od Anaïs Ninové, Chladnokrevně od Trumana Capoteho a Krvavá komnata od Angely Carterové. Remy vzala do ruky poslední z nich a začetla se tak, až ucítila, jak ji slunce pálí do tváře. Zvedla se a znovu se postavila čelem k vodní mase. Usoudila, že si půjde zaplavat. Očistí se. Kvůli tomu sem přijela, nebo ne? Na vnitřním mozaikovém nádvoří domu obklopeném dvěma patry karamelově zbarvených veronských mramorových sloupů doposud stála hromada kufrů, tašek a krabic. Odněkud z té změti vytáhla šmolkově modré plavky Catalina z padesátých let. Přes prsa se táhlo bílé lemování
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506968
100
Natasha Lesterová
a na jednom boku se skvěla bílá mašle. Schovala se pod mexickým sombrerem, rovněž z padesátých let, a navíc za sluneční brýle imitující kočičí oči, které byly spíše retro než skutečně dobové. Popadla opalovací krém, ručník, láhev s vodou, Krvavou komnatu a byla připravena. Sestupovala po schodech a v polovině cesty si všimla, že se na druhé straně zátoky shromáždili nějací lidé. Možná to byli její nejbližší sousedé, ačkoli to bylo dosti nadnesené označení, vzhledem k tomu, že se její zahrada rozprostírala dobrých dvě stě metrů od jejich pozemku. Zátoka a silnice byly to jediné, co spolu sdíleli. Na protější stranu se záměrně nepodívala, aby nebylo třeba mávat nebo se nechat vtáhnout do hovoru. Pouze si z malého přístřešku vytáhla lehátko, odložila si na něj své věci a ponořila se do vody. Zalapala po dechu z náhlého chladu, ale taky z dávno zapomenutého pocitu, na který byla kdysi tak zvyklá – pocit oceánu obklopujícího její tělo. Ponořila se do něj a vytěsnila myšlenky, které se jí neustále vtíraly – třeba důvody, proč se v Austrálii přestala koupat v moři –, a dělala pravidelná tempa, dokud se neunavila. Poté se vrátila na břeh, kde se zhroutila na záda a ležela bez hnutí, oči zavřené, nečetla a nepřemýšlela, dopřávala svému tělu čas na zotavení z námahy. Když konečně otevřela oči, znovu zalapala po dechu, ale tentokrát úlekem. Přímo vedle ní stálo dítě, dívka, asi pětiletá. Děvčátko se usmálo, ale Remy se zmohla jen na to, že na ni zírala, dokud jí z očí nevyhrkly slzy tak prudce, že se nedaly skrýt. Přiblížil se k nim nějaký muž a zavolal: „Co tu děláš, Molly?“ A pak promluvil na Remy: „Omluvám se, jestli vás obtěžuje.“ To už byl tak blízko, že viděl Remy do obličeje, a zůstal na ni zaraženě koukat. Ve stejném okamžiku dítě zaregistrovalo, že Remyina reakce není normální. Dívka začala Ukázka elektronické knihy