97 KG
jeho asistent. My jsme se nemuseli zbavovat vedoucího ateliréu, protože Malejovský skončil už v 88. a pak tam měl nastoupit, podle neoficiálních informací, sochař Hošek, který byl nějakým způsobem přijatelný, dělal realisticky, podepsal Několik vět, tak se to trošku oddálilo, přišla revoluce a my jsme pak nemuseli řešit změnu tím způsobem, že bychom někoho museli vyhazovat. Zůstal tam jenom asistent, kterej pak odešel po nějakých nedorozuměních ze školy sám na jaře. Takže jsme v klidu mohli vybírat, koho jsme chtěli, a s těma lidma mluvit. To říkal Martin hlavně: musíme je poznat, jak uvažujou, jaký jsou, co nám tam asi pak budou předvádět, když do toho ateliéru nastoupí. Takže Preclík ti ukazoval, jaký má dláta. Nakonec jsme odcházeli a říkali si: to nás asi vlastně nezajímá. MP: Kolíbal nám zase vysvětloval, že se nesmí pohnout stolem v místnosti, pak to ztratí kompozici. JS: Kolíbal, když přišel do ateliéru, tak si stoupl a rozhlížel se a říkal: tak tohle bych zboural. To byla jeho první věta. JK: Kolíbal tím stolem myslel takovou dřevěnou lísku na brambory, to tam měl na těch parketách, nějaký ty tři křesla na tom čistým holým… a tam byl stolek, kterej ovšem nebyl stolek, ale byla to ta přepravka na brambory, dřevěná, vypiglovaná. JS: Já jsem věděl, že na tý návštěvě nemůžem udělat nějakou fatální chybu. JN: Něco přemístit… JS: Když se ptal, jestli bysme si dali něco k jídlu, a my jsme říkali, že bysme si dali, tak nám dones jabko a to jabko bylo rozčtvrcený na kulatým talířku s příborem. MP: Myslíš, že jsme se tam museli zouvat, nebo ne? JK: Já myslím, že jo. JN: Ale jenom jednu botu. LK: U Kurta to vypadalo jak? JK: U Kurta jsme u jedinýho nebyli.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506888