Utrpení mu roztřáslo ruku, kterou stále držel na stole, a potlačily hlas, jímž mluvil, až se ztišil do šepotu. „Nechci s vámi jednat jinak než spravedlivě a laskavě,“ odpověděl pan Brock. „Věřte, že nejsem schopen vás činit odpovědným za zločin vašeho otce.“ Zdálo se, že ho odpověď uklidnila. Mlčky sklonil hlavu a vzal ze stolu dopis. „Přečetl jste si ho celý?“ zeptal se tiše. „Každé slovo, od prvního do posledního.“ „Jednal jsem s vámi dosud otevřeně. Zda Ozias Midwinter…“ „Říkáte si stále tím jménem,“ přerušil ho pan Brock, „když už je mi známo vaše pravé jméno?“ „Od té doby, co jsem si přečetl otcovo přiznání, se mi moje ošklivá přezdívka líbí víc než kdy jindy. Dovolte mi zopakovat otázku, kterou jsem vám chtěl před chvílí položit: Udělal Ozias Midwinter dosud vše pro to, aby pana Brocka uklidnil?“ Rektor se vyhnul přímé odpovědi. „Jen málo lidí ve vašem postavení, by mělo odvahu ukázat mi ten dopis.“ „Tajemství mého narození už znáte, ale příběh mého života ještě ne. Měl byste ho znát a také ho znát budete, než mě necháte s panem Armadalem o samotě. Chcete si odpočinout, nebo vám to mám říct hned?“ „Mluvte,“ řekl pan Brock, stále ještě tak vzdálený tomu, aby poznal skutečnou povahu muže, kterého měl před sebou. Všechno, co Ozias Midwinter řekl, všechno, co Ozias Midwinter udělal, bylo proti němu. Mluvil se sardonickou lhostejností, téměř s drzým tónem, který by odpudil sympatie každého člověka, který by ho slyšel. A teď, místo aby se posadil ke stolu a obrátil se se svým
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506828