Esej
mateřský instinkt, ženy se o to pokusí. Muži by jim v tom pomohli. Vážili by si jich za odmítnutí rodit děti. Dali by jim jinou možnost, jak se kreativně projevit. I toto by mělo být součástí našeho boje za svobodu. Musíme pomoci mladým Angličanům odpoutat se od touhy po medailích a frčkách. Pro všechny, kteří se v sobě snaží zadupat svou bojovnost a podvědomý hitlerismus, musíme nalézt více chvályhodných činností. Musíme mužům vykompenzovat ztrátu zbraní. Zvuk řezání nad naší hlavou ještě zesílil. Všechny světlomety jsou obráceny vzhůru. Ukazují přímo na bod nad naší střechou. Každou chvíli na tento pokoj může spadnout bomba. Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest … vteřiny ubíhají. Bomba nespadla. Avšak během této napjaté chvíle veškeré myšlení utichlo. Všechny pocity, až na ten čiré hrůzy, se vytratily. Jako by celé naše bytí někdo přibil k jedné tvrdé fošně. Emoce strachu a nenávisti se tak ukazují být neplodné a nikam nevedoucí. Jakmile strach odchází, mysl o sobě dává vědět a instinktivně ožívá tím, že se snaží něco vytvořit. Jelikož je v pokoji tma, může tak činit pouze po paměti. Sahá po vzpomínce na jiné srpny — v Bayreuthu, kde jsme poslouchali Wagnera, v Římě, kde jsme se procházeli po Campagni, v Londýně … Vracejí se i hlasy přátel. Útržky poezie. Každá z těchto myšlenek, i když existuje pouze v paměti, je daleko pozitivnější, oži‑ vující, ozdravující a tvořivější než otupující hrůza prame‑ nící ze strachu a nenávisti. Pokud tedy chceme mladému muži vynahradit ztrátu slávy a jeho zbraně, musíme mu umožnit přístup k tvořivým pocitům. Musíme vytvářet štěstí. Musíme ho vysvobodit z jeho stroje. Musíme ho
vyvést z vězení na volné prostranství. Ale k čemu nám bude osvobodit mladé Angličany, když mladí Němci a Italové zůstávají otroky? Světlomety mihotající se na pláni právě zaměřily letadlo. Z okna vidíme malý stříbrný hmyz ve světle přelétávající sem a tam. Zbraně duní pal, pal, pal. Pak ustá‑ vají. Možná byl letec sestřelen a dopadl za kopcem. Jeden z pilotů tu jednou na blízkém poli bezpečně přistál. Těm, kteří ho přišli zajmout, lámanou angličtinou řekl: „Jsem tak rád, že už je po boji!“ Pak mu jeden z Angličanů dal cigaretu a Angličanka mu uvařila čaj, což patrně ukazuje, že pokud osvobodíme muže ze stroje, plody tohoto činu nepadnou na zcela neúrodnou půdu. Takový skutek může přinést ovoce. Konečně všechna střelba ustala. Všechny světlomety byly zhasnuty. Přirozená tma letní noci se vrací. Znovu je slyšet nevinné zvuky venkova. Na zem dopadá jablko. Sova houká a přelétá z jednoho stromu na druhý. Na mysl přichází téměř zapomenutá slova starého anglického spisovatele: „Lovci v Americe nespí.“ Nechte nás zaslat tyto útržkovité poznámky americkým lovcům, kteří jsou vzhůru, a také mužům a ženám, jejichž spánek ještě nenarušila střelba kulometu, ve víře, že laskavě a velkoryse změní smýšlení o sobě a raději se chopí něčeho užitečného. A teď, v téhle potemnělé půlce světa, už je čas spát. Z anglického originálu „Thoughts on Peace in An Air Raid“ (David Bradshaw, ed.: Virginia Woolf. Selected Essays. New York: Oxford University Press, 2009) přeložila Veronika Krajíčková.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506826