„Ne do kostnice?“ Mack věděl, že Kristýna tohle slovo miluje, ale že tu žádná kostnice není. Rozhodně ne někde poblíž. Slovo „kostnice“ jí vždycky připadalo krásně zvukomalebné, jako by v jeho slabikách klepala kost o kost. Kdežto „katakomby“ musely být chaotickým bojištěm, kde útočníci vedli ataky okleštěnými bombami. „Ne, ještě ne. Teď rozhodně ne.“ „Nechal jsem doma pár věcí, měl bych se pro ně vrátit,“ řekl Mack. „Nemáme čas.“ Věděla, že Mackovi bude jejich pařížský byt chybět, zvlášť ty police na knížky, co si vyrobil, ale třeba by mu mohla pár polic vypěstovat. Každopádně bude Mack muset začít nanovo, a jí možná jejich potulný život vadil částečně i proto, že jí záleželo na něm i na Řádu, na obou stejně. Ale co se stane, až se Mackovy cíle a záměry odchýlí od těch jejích? A jak vůbec pozná, že se odchýlily? Sedm let, a ona ještě zdaleka nedohlédla na konec jeho ambicí, věděla jen, že i on má svá tajemství, stejně jako ona. Mack se nikdy nepřidal k Řádu, přidal se jen k ní, a jeho domov ležel ukrutně daleko. Zvenčí dolehl šustot plížení. Šusto-plížo-skřípění. „Teď, Macku!“ „Takže katakomby, budiž. Skvělá volba. Co nejblíž nepříteli,“ pravil Mack nevzrušeně jako vždycky. Skříp-prásk! Dveře se rozrazily a objevily se obrovské mechanické čelisti plné blyštivého odpadu. Divoce pulzující živoucí rudé oko. Hrdelní chraplavý řev. Tupá neschopnost protáhnout se úzkým vchodem, mohutná kovová ramena zaseknutá v rámu. Na chviličku. „Nedívej se mu do očí!“ Kristýna popadla jeho knížku a svoje sako, zamávala rukama – a byli oba ti tam, stoupali nad barem a v záplavě šlahounů a květin se probíjeli chatrným stropem do podkrovního bytu nad sebou. Sklapnutí čelistí mechadýla jim ovanulo kotníky horkým vzduchem. Když se hnal po stěně budovy za nimi, Kristýna ho zasáhla salvou šlahounů tak hustou, že vytvořila síť. Vlastně to mechadýlovi nijak 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506614