98
večeře byla dvouchodová, začal bych klidně něčím, co zbylo od neděle, jestli to je potřeba dojíst,“ řekl jsem a sedl si ke stolu. Sedla si naproti mně a dívala se, jak jím. Byla v tom trocha obdivu a trocha touhy se o někoho postarat. Každé sousto, které jsem spolkl, naplňovalo zároveň i ji. Jídlo byla rekvizita k hraní její ženské role a já její herecký protějšek i vděčný divák. Pravdou bylo, že jsem ta jídla poslední dobou nesnášel. Ne že by nebyla dobrá, ale bylo mi po nich vždycky špatně. Z každého jídla mi začínalo být zle. Nechodil jsem na obědy a i ty svačiny jsem vyhazoval nebo dával kočkám, kterých se v areálu fabriky potulovaly desítky. A jít na záchod bylo jako nedělní mše, vybělit duši a vyčistit tělo. Jednou týdně. Něco se mi dělo a já nevěděl co. Doma jsem se snažil nedat nic najevo a večeři jsem poslušně spolykal, ale radost jsem z toho neměl. Každé jídlo, které mi nachystala, mě posilovalo ve víře, že všechno bude zase dobré, jsme muž a žena, Adam a Eva v ráji, a v něm už zůstaneme, protože jablko poznání toho, po čem touží, držím v ruce já, ukryté tam dole ve sklepě za různými dveřmi. Byl to tmel mezi námi dvěma. Ale někdy tak bohužel i chutnal. „Co budeme dělat o víkendu?“ zeptal jsem se jí, když jsem dojedl. „No, na to, že máme teprve pondělí, máš dobrý starosti,“ odvětila mi. „Malý děti, malý starosti, velký děti, velký starosti,“ zopakoval jsem naučené moudro její matky. „A protože jsi moje malá holčička, tak jsem úplně v klidu a můžeme se pobavit o tom, co budeme dělat, a něco už naplánovat.“ „A ty bys chtěl dělat co?“ zeptala se mě. „Pohoupat tě v Benátkách na gondole, svézt tě v autě tak rychle, až by ti v zatáčce uletěly knoflíčky u halenky, vychladit ti na sjezdovce u baru drink prašanem, vylovit ti z moře tucet perlorodek a s perlama pak cvrnkat na pláži kuličky, vzít orla za nohy a přeletět s ním hory až k obzoru, chytit ti v bouři blesk a ulovit s ním jelena, je mi to asi jedno. Prostě cokoliv.“ „Ne, počkej, teď vážně,“ řekla a taky se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506600