být zároveň selhání a úspěch, úspěšné selhání: může selhat, nakolik se ukáže neschopným záchrany, a současně uspět tím, že zviditelní běžně skryté nebo zamaskované riziko apologie, které je gestu Rettung inherentní. V dopise, který v červnu 1938 napsal Adornovi z Paříže, se Benjamin vrací k otázce Rettung podrobněji, tentokrát ne s ohledem na Kracauerovo dílo o Offenbachovi, ale ve vztahu k Adornově knize Versuch über Wagner (Esej o Wagnerovi). Přestože považuje Adornovu práci za v mnohém obdivuhodnou, tvrdí nicméně, že „historicko-filozofické hledisko Rettung […] je neslučitelné s kritickými hledisky pokroku a regresu“.138 Z tohoto úhlu pohledu „blíže nevymezené používání kategorií ‚progresivního‘ a ‚regresivního‘, jejichž přiměřenost vzhledem k ústředním tezím Vaší knihy naprosto nemám v úmyslu zpochybňovat, činí pokusy o Rettung Wagnera (na níž bych v tuto chvíli rozhodně nechtěl trvat, zvlášť po přečtení Vašeho textu s jeho zničujícími analýzami) nesmírně problematickými“.139 Podle Benjamina tedy existuje uvnitř Rettung určitý strukturní faktor bránící jí v tom, aby cele splynula s analýzou pokroku či regresu, jsou-li chápány jakožto základní určení v rámci binární opozice. Tento názor implikuje, že Rettung má temnou odvrácenou stranu dokonce i tehdy, když září obzvláště jasně, když se zdá mimo veškerou pochybnost, že se jí podařilo něco zachránit – a že záchranou čehosi jednotlivého zároveň afirmovala obecný pojem záchrany jako takové. Z Benjaminova hlediska Rettung nemůže nikdy být pouze progresivní nebo regresivní; k její nejhlubší logice patří, že je zároveň obojím a ani jedním z toho. Jaké formy může tento radikálně dialektický pohled na Ret tung nabýt ve sféře psaní a estetické tvorby? Benjamin píše: Sie sind gewiß nicht willens, mir zu widersprechen wenn ich sage, daß die Rettung als philosophische Tendenz eine schriftstellerische Form bedingt, die – um es unbeholfen zu sagen (weil ich es nicht besser formulieren kann) – mit der musikalischen eine besondere Verwandtschaft hat. Die Rettung ist eine zyklische Form, die 138 139
T. W. Adorno – W. Benjamin: Briefwechsel, s. 336. Tamtéž, s. 336–337.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506544
polemische eine progressive. Mir stellen sich die zehn Kapitel des Wagners eher als eine progressive denn als ein Zyklus dar. […] Das alles, wie gesagt, zeichnete sich wohl als Frage in einem unserer letzten Gespräche ab. [Asi nebudete protestovat, když řeknu, že Rettung coby filozofická tendence vyžaduje formu psaní, která – řeknu-li to poněkud neobratně (neboť lépe to vyjádřit nedovedu) – má zvláštní spřízněnost s hudební formou. Rettung je cyklická forma, polemika je progresivní. Deset kapitol Vašeho Wagnera mi připadá spíše jako progrese než jako cyklus. […] Jak jsem řekl, to všechno se začalo rýsovat v jednom z našich posledních rozhovorů.]140
Na závěr úvahy přechází Benjamin od Adornova díla ke svému vlastnímu. Prohlašuje, že „obtíže mého ‚Baudelaira‘ jsou možná přesně opačné“ a že „forma Rettung by se ve vztahu k tomuto předmětu mohla sama stát problémem“.141 Stejně jako mnohde jinde se zde Benjamin projevuje jako myslitel, podle kterého „co“ myšlenky nelze uvažovat nezávisle na „jak“ jejího podání. Inovativní myšlení se tak zároveň musí potýkat s příležitostmi a aporiemi vlastní textové formy.142 Ačkoli Benjamin se na rozdíl od hudebně založeného Adorna většinou snaží uchopit filozofické a historicko-politické pravdivostní obsahy spíše jazykem obrazu – ať figurativní řečí, nebo jako instance eidos – než jazykem hudby, zde před sebou máme jednu z mála pasáží v jeho díle, kde připisuje hudební formě 140 141 142
Tamtéž, s. 337. Tamtéž. První věta Benjaminovy knihy o truchlohře, vydané roku 1928, zcela jasně ohlašuje tento zájem o sebereflexivitu textu: „Je specifikem filosofického písemnictví, že s každým dalším obratem znovu stojí před otázkou podání.“ (W. Benjamin: Původ německé truchlohry, s. 9.) Úvahy o tom, jak Benjamin přistupuje k požadavku nové schriftstellerische Form ( jak to nazývá) ve své vlastní textové praxi, předkládají následující články: Gerhard Richter: Acts of Self-Portraiture. Benjamin’s Confessional and Literary Writings, in: The Cambridge Companion to Walter Benjamin, ed. David Ferris, Cambridge: Cambridge University Press 2002, s. 221–237; Hans-Jost Frey: On Presentation in Benjamin, přel. Michael Shae, in: Walter Benjamin: Theoretical Questions, ed. David Ferris, Stanford, Calif.: Stanford University Press 1996, s. 139–164; a Hans Heinz Holz: Prismatisches Denken (1965), in: Über Walter Benjamin, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1968, s. 62–110, viz zvl. s. 62–70.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506544
zvláštní kognitivní hodnotu. Tím, co nachází v hudební formě a ve způsobu, jakým může strukturovat kritické psaní, je její vztah k myšlence cykličnosti, pohybu odmítajícího linearitu pokroku nebo regresu a místo toho se stále vracejícího (v přesně určitelných, strategicky zvolených intervalech) k výrazu určité formy či motivu. Konkrétně mohl mít Benjamin na mysli například cyklický rozměr barokní fugy anebo wagnerovského leitmotivu. Jistě také apeluje na Adornovo přesvědčení – odpovídající jeho hudebnímu vzdělání a vysokému mínění o experimentálních dílech skladatelů druhé vídeňské školy, jako byli Schönberg, Webern, Berg (Adornův učitele kompozice) a další –, že seriózní filozofická díla by měla mít strukturu komplexní hudební skladby spíše než teleologické a čistě instrumentální argumentace. K myšlence cykličnosti Rettung se Benjamin vrací v konvolutu N Pasáží, kde tentokrát uplatňuje námořní metaforiku: „K pojmu ‚záchrany‘ [Rettung]: vítr absolutna v plachtách pojmu. (Princip větru je tím, co je cyklické.) Nastavení plachet je tím, co je relativní.“143 Jelikož vítr, a to ani vítr absolutna, není neměnná síla a jelikož jeho chování nelze předpovídat se spolehlivou přesností a lineární stálostí, může to, co je jím poháněno vpřed, také trpět jeho rozmary a kolísáním. Cyklický vítr Rettung zároveň umožňuje a brání, osvobozuje a chytá do pasti, ne nepodoben oné vichřici, jež se zamotala do křídel Benjaminova anděla historie, který je silou větru odnášen kupředu a nemůže složit křídla, aby se zastavil. Má-li Benjamin pravdu v tom, že gestu Rettung odpovídá cyklická forma, kdežto polemice forma progresivní, znamená to, že Rettung na rozdíl od polemiky nikdy nemůže vykazovat lineární, teleologickou a deduktivní strukturu. Podle Benjamina Rettung nikdy nekráčí vpřed, ani když je jejím cílem pokrok; kráčí vstříc myšlení pokroku právě tím, že odmítá progresi. Její cykličnost vyžaduje, aby se k sobě znovu a znovu vracela a zapojovala se do nekonečného rozhovoru o vlastních podmínkách možnosti, přičemž nepřipouští, aby se tento rozhovor odřízl od místa, kde probíhá, a nakonec ani od historického 143
W. Benjamin: Das Passagen-Werk, s. 591; N [Teorie poznání, teorie pokroku], s. 141.
100 Ukázka elektronické knihy