12. M luvená čeština na Moravě a ve Slezsku dnes: otázka sociolingvistická
Od publikování moderně pojatých výzkumů češtiny na Moravě a ve Slezsku1 uplynulo či uplývá další dvacetiletí. Jak se promítají výsledky těchto (moravských a slezských) bádání do prací syntetizujících, vycházejících však v centru a závislých na badatelích českých v užším smyslu? Tak Čmejrková – Hoffmannová a kol. (2011) ve své jinak objevné a metodologicky přínosné knize shledávají funkční rozpětí u tvarů chtějí/chtěj, pracujou ad., ale nikoliv už u tvarů moravských i slezských kolokviálních chcou, chodijou ad., které se nepochybně v tamní městské mluvě hojně vyskytují a jsou zastoupeny v korpusu BMK. Obdobné je to s výslovností zme/sme, která však podle téže monografie (tamtéž, s. 176) nebyla v brněnském mluveném korpusu nalezena. Tuto výslovnost však slyšíme v našich oblastech i v oficiálních komunikačních situacích velmi často, také jsme ji od roku 2002 slýchali i ve veřejných projevech tří ministerských předsedů našeho státu, pánů Topolánka, Paroubka a Nečase; hle, tolik vzývaná spolehlivost korpusů, či dokonce snahy o jejich povyšování na jediný zdroj kodifikace. Brněnští mluvčí totiž co do výslovnosti nepředstavují celou Moravu. Ale ani stylové charakteristice mluvené češtiny na třetině území republiky, srov. Hoffmannová a kol. (2016), se naše (socio)lingvistika nevěnuje soustavně. K dlouho očekávanému novému výkladovému slovníku češtiny prozatím vyšla publikace o jeho koncepci (Kochová – Opavská 2016), kde se sice potěšitelně ustupuje od víceznačného pojmu kvalifikátoru hovorovost, její náhrada není však příliš přesvědčivá. Ani oblast kvalifikátorů lexikálních jednotek s názvem teritoriální čtenáře koncepcí 1.
1
Davidová a kol. (1997); Šipková (1993); Kloferová (2000); Bogoczová a kol. (2000); ze starších pak zakladatelská práce Marie Krčmové (1981); srov. i množství časopiseckých a sborníkových statí uváděných v citovaných pracích i publikovaných později a řadu publikací brněnské pobočky ÚJČ AV ČR a dalších pracovišť.
( 98 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506540
a uvedenými příklady nepotěší. Autorky možná (tamtéž, s. 74n.) předpokládají, že výrazy pro jídla jako cmunda s kvalifikátorem region se rozšíří po celém území, takže jejich český, přesněji krkonošský původ nemusí zaregistrovat; zato frgál s kvalifikátorem dialekt už je „tradičně pečený na Valašsku“. Výraz dědina, který i SSČ označuje jako kniž. a obl. mor., se tu uvádí jen s kvalifikátorem region, i když jde nepochybně o výraz jen moravský. Pěkný příklad bohemocentrismu pak představuje výraz Čechy ve významu 2. neofic. Česko, kde by z hlediska pragmatického i státotvorného měl být uveden kvalifikátor region. čes. – Moravan stěží označí jako svou vlast Čechy. Nechceme zde snižovat velkou práci, kterou naše lingvistika na poli tak fluidním, jakým je zkoumání mluveného jazyka, dosud vykonala. Chceme se jen zamyslet nad tím, jak syntéza výsledků o mluvené češtině na celém území se poněkud zužuje na výkony mluvčích na území historických Čech. K tomu je vhodné nejdříve se pokusit vyjasnit některé základní otázky. 2. Je nářečí a interdialekt jazyk? Tuto otázku si vesměs nekladou lingvisté, kteří se na předmět našeho zájmu dívají z hlediska sociolingvistického, politolingvistického nebo pragmalingvistického, tj. souhrnně komunikačního. Ale strukturalista, zvláště funkční, se tak ptát má a musí. Jisté je, že ze státoprávního hlediska nářečí samostatnými, tj. národními, jazyky nejsou. Z hlediska běžné komunikace by otázka funkcionalistická zněla asi takto: Rozumí si mluvčí spisovného jazyka s mluvčím nářečním, nebo ne? Pokud ne, nebo jen částečně, například bude-li redaktorka pražského rozhlasu mluvit se starším člověkem filologicky inertním původem z přechodného pásu českých a polských nářečí, možná bude potřebovat tlumočníka. Nebo dostane-li se Jihočech do řeči s recesistickým mluvčím brněnského hantecu či hanáckého nářečí centrálního typu? Ve všech takových případech by muselo jít o neochotu nářečních mluvčích přejít do kódu srozumitelného i svému protějšku. Bylo by pak nářečí i z funkčního hlediska samostatným jazykem? Důsledný strukturalista si ovšem může dovolit pracovní izolaci a zkoumat jazykový systém nářečí bez zřetele k jeho funkčním aspektům. Takto nepochybně zjistíme, že každé nářečí ve své klasické podobě představuje odlišný jazykový útvar. A to nejen ve srovnání se spisovným jazykem, ale i se systémy nářečí či interdialektů jiných. Tak by bylo možné, bez zmíněných hledisek sociolingvistických aj., konstatovat, že spisovný jazyk a jeho nářečí a zčásti i nadnářečí jsou samostatné ( 99 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506540
strukturní celky, jazyky. Tento přístup není obvyklý, což se projevuje zejména v pracích dialektologických, kde se většinou systémové nářeční rysy interpretují nikoli v rámci jazykového systému příslušného nářečí, nýbrž přednostně jako odlišné od spisovného jazyka. Ale i v pracích dialektologicky nástupnických, tj. sociolingvistických, se tento typ synkretického přístupu k jazykovým jevům projevuje až s podivem často, srov. Čmejrková – Hoffmannová (2011, s. 400), kde se neanalyticky tvrdí, že v chatových textech pisatelů ze Slezska shledáváme „výrazné zastoupení spisovných tvarů“ typu neprovedených (českých) změn ý-ej, é-í, které „jsou ozvláštněny krátkostí vokálů“, jako zařizeny odvoz nebo dost hnusne. Tento zažitý dialektologický přístup dnes i dále existuje v lingvistických pracích a je možná i podporován z dob, kdy se Sgallovy a Hronkovy návrhy na „pospisovnění“ obecné češtiny opíraly o obdobně falešné představy, že západo- a středomoravské změny ý-(ej-é-)ej a é-í jsou výsledkem pronikání obecné češtiny na Moravu. Avšak neznalost historického vývoje i synchronních vztahů v mluveném jazyce více než třetiny českých mluvčích se projevuje ve všech rovinách jazykového systému.2 Jana Hoffmannová (tamtéž) se také domnívá, že v případě moravských podob adj. bloklý, stáhlý, zabouchlá apod. může jít o „specifický projev tendence k úspornosti“. Je to jistě možné u pisatelů z Čech, jenže ve hře jsou zde i jiné faktory, např. nápodoba odlišných, tedy právě pro mluvčího z Čech expresivních výrazů moravských aj. Ale hlavně: v případě rodilých moravských nebo slezských mluvčích je to zcela nepochybně strukturní vlastnost préteritních participií sloves vzoru tiskne a začne, která zde nepřecházejí k typu mine, jako je tomu v úzu západní češtiny: blokl vs. bloknul, stáhl vs. stáhnul/stáh, zabouchl vs. zabouchnul/zabouch, zatrpkl vs. zatrpknul, ukradl vs. ukradnul/ 2
Vzpomínám na různé diskuse s kolegy, mluvčími západní češtiny, kteří se např. podivovali, že „moravsky“ lze použít známý expresivní obrat baj vočko bez protetického v, tedy baj očko. Srov. také čechocentrické (pragocentrické?) formulace Světly Čmejrkové v rozboru mluveného jazyka Jaromíra Nohavici, Čmejrková – Hoffmannová (2011), s. 54: „Překvapí možná spisovný tvar slova odsýpaly, častěji užívaný v obecněčeské podobě frazeologizovaného odsejpat; vysvětlení je možné hledat v moravské podobě tohoto frazému.“ Pro lingvistu by hláskové rozdíly mezi českými dialekty a interdialekty neměly být překvapením. Pro zastánce „pospisovnění“ obecné češtiny či kodifikace tzv. standardu tu vyvstává praktická otázka po osudu protetického v.
( 100 )
Ukázka elektronické knihy