arcidémonů tvrdýma jako tůň modrýma očima. Z reliéfů na sloupech v někdejším Rafedaxarrově paláci si Ditrux pamatoval jeho tvář. Aisus. Pán nebes. Nápor moci prýštící z jeho osobnosti donutil Ditruxe zpevnit kolena, protože měl dojem, že jinak ho to snad porazí. Nasupený výraz v hezké boží tváři roztál, když Aisus spočinul pohledem na Teggiovi. „Ach táááák,“ zabručel a vstal. Zadunění, které to provázelo, rozvibrovalo rolničky v malinkých vílích tamburínách. „Přivedli jste nám Essia. V tom případě vás nebudu zabíjet hned, ale udělám si na to více času.“ Z lýčené rohože na zemi se pružně zvedl další debhátar. Měl na sobě nařasenou bílou košili zastrčenou ve světle šedivých úzkých kalhotách z měkké česané kůže. Podle toho, jak se košile perleťově leskla, Ditrux usoudil, že je tkaná z jinádích vlasů. Debhátarova pleť byla světlá a napínala se na kostech. Prosvítaly pod ní temné žíly a vykreslovaly na jeho kůži fialovou síť. I duhovky jeho očí svítily bělobou, stejně jako hebce učesané dlouhé vlasy měkce kopírující jeho ramena. Grom – bůh hlubin se naklonil k Aisovi a něco mu pošeptal tak tiše, že to ani arcidémoni nemohli slyšet. Ditruxe napadlo, že mnohem pohodlnější by bylo, kdyby Grom s Aisem komunikoval telepaticky, ale pak si uvědomil, že je to divadlo. Aisus Groma vyslechl a oči mu zasvítily. „Ó, já vím, můj drahý, že jsi to pohlídal,“ zapředl. „Na tebe se můžu vždycky spolehnout. Tak se na chvilku uvolni, když máme tak vzácnou návštěvu.“ „Zdravím tě, strýče,“ oslovil Sibiel Aisa. Jeho hlas zněl chladně, ale ne výsměšně a už vůbec ne omluvně. Přehlédl čtveřici ostatních
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506496