proč se zavedlo pravidelné mazání vzpomínek. Nechceš riskovat ztrátu kontroly nad zabijákem schopným zmasakrovat celé město. Kontrola je klíčová!“ zdůrazní. „Jsem na počátku své cesty.“ Do jídelny vstoupí pět mariňáků. Pocítím jasnou agresivní myšlenku. „Ta svině tady sedí a žere naše jídlo!“ Posadí se ke stolu, který k nám je nejblíže. Natálie okamžitě ví, o co se jedná. Vidí i mé náhlé znepokojení. „Dojez to!“ přikáže. „Čas jít do nemocnice. Doktor ti musí zkontrolovat ránu na noze.“ Přidávám na tempu a přemýšlím… Těch pět mariňáků náhle vstane od stolu a zastaví se u našeho. Jeden se neurvale opře o stůl, až zapraskají plechy. Jen lehce se opřel! Nic víc. Mohl ho stejně tak zašlápnout do země, aniž by pocítil odpor. Jídelní stoleček nebyl pro ocelové svaly umocněné silou servomotorů energozbroje soupeřem. Proč si nesundal zbroj? prolétne mi hlavou. Z tváře mu srší nenávist, zlost, pohrdání a touha po krvi! „Víš, kdo já jsem, stíne?“ pronese agresivním tónem. Dlouze si ho změřím. Zmocní se mě divné tušení, je mi něčím povědomý, možná se známe. Ale odkud? „Ne, neznám vás, pane,“ snažím se zdvořilým klidným tónem umírnit situaci. „Ha, tak ty mě neznáš, jo? Víš, ty čuráku! Já velel těm lidem, kteří měli tu tvoji zasranou prdel dostat z té zaplivané základny!“ vybalí napřímo pravdu. „Ano, já jsem ten, který velel těm mužům, z nichž jsi právě tři zabil a dva vážně zranil! Víš, co jsem teď dělal, zatímco ty si tady sedíš na pikniku a žereš? Bojoval jsem po boku našeho doktora 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506495
ve snaze stabilizovat své muže!“ Bojové rukavice ještě nesou stopy čerstvě umyté krve. Natálie sedí nezvykle klidně. Nevšímá si jich. Jeho reakce mě zaskočily. Nevím, co říct. Nikdy jsem s lidmi nejednal. Vzpomínám si… Kurz vyjednávání: Zásady vyjednávání. Vnutím do své řeči tón lítosti. „Upřímně se omlouvám. Jak řekl Bruck, došlo ke strašlivému nedorozumění.“ On se zasměje. „Tak ty se mi omlouváš, jo? Nedorozumění říkáš? Fajn! Co takhle oživit mé muže? No, co na to odpovíš teď, kreténe?“ Neodpovídám, mlčím. V této situaci slova naopak uškodí. Pohlédnu k zemi, položím příbor na tác. „Bude lepší, když půjdeme, viď?“ oslovím po dlouhé pomlce Natálii. Mariňák se nehodlá snadno vzdát a znovu udeří. „Víš, co si myslím o takových debilech, jako jsi ty?“ Natálie přikývne a potichu vydá jasný rozkaz: „Odchod, vojáku.“ Mariňák ji neposlouchá. Musí to ze sebe dostat ven. Bohužel, já jsem ve špatný čas na špatném místě. Hněv, zlost, touha po odplatě za drahé přátele z něj vyzařuje do všech směrů. Dostal se za bod, kdy by to šlo zastavit. Zvednu dlaň. „Jdi pryč, zapomeň na to,“ zkusím štěstí s telepatií. Sotva nastavím na mariňáka dlaň, cosi ho odmrští deset metrů daleko! Letí jako hadrový panáček! Smítko ve větru. Servomotory a gyroskop ve zbroji zareagují okamžitě v marném pokusu zapřít se a odolat brutální síle. Nemá to sebemenší význam. Jenom zvuk přetížených systémů, vyhnaných do extrému, vyděsí celou jídelnu.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506495
Srazí dva stoly a všichni v jídelně vyděšeně vyskočí. Strach, panika, zoufalství pohltí jídelnu jako temná mlha. Natálie v šoku vystartuje od stolu. Dva mariňáci vytáhli pistole. Chtějí zaútočit, jenže pistole jim vylétnou z rukou a něco je zvedne téměř ke stropu. „Přestaň!“ zařve. Vzpomínka na relaxační cvičení. Uklidnit mysl. Mariňáci spadnou k zemi. „Chtěli mi ublížit. Jen jsem zauvažoval a ono se to stalo,“ bráním se zmateným dětským tónem. „No a? Máš vyšší psionické nadání než všichni stínové. Musíš kontrolovat svoji mysl! Nikdo přesně neví, jak daleko tvoje schopnosti můžou zajít!“ kárá mě jako nevychovaného spratka. Vstanu a chci se znovu omluvit. Nenacházím vhodná slova… Jen lítostně upnu pohled na mariňáka. Ten zvedne ruce, jasné gesto: Vzdávám se! „Prosím, nech mě. Jdi pryč! Promiň, nechtěl jsem tě naštvat.“ Co teď? Vysvětlit jim to? Natálie mě pevně chytí za ruku a táhne pryč. Odejdeme z jídelny. Zastaví se. Přimáčkne se ke mně tak blízko, až jasně spatřím krátce zastřižené kaštanové vlasy. Ucítím vůni jejího parfému smíšenou s potem a mrazivě chladným dechem. Očima mě přímo probodává. Hraje to, pomyslím si. Snaží se využít svůj půvab, jen aby odvedla mou pozornost. V pravé ruce za zády pevně svírá nůž! Jestli to teď znovu podělám, probudím se až v nemocnici. „Jsem stín už od narození. Potkala jsem řadu stínů. Vím, jak se chovají. Vím, co od nich čekat, ale ty mě pořád něčím překvapuješ! 100 Ukázka elektronické knihy