mladá vzdělaná žena, reaguje na situaci v přeplněných nemocnicích, která je, podle jejího názoru, výsledkem chování nemožného obyvatelstva vedeného nemožnou vládou. Je přesvědčena, že kdyby se část lidí nevyhýbala očkování, všichni nosili respirátory a vláda ochotněji zavírala školy, covid-19 by si na nás nepřišel. Závěrem pak píše: „…myslím, že řada z nás (včetně mě) před tou hrůzou života v národě, který tak spektakulárně zklamal, uniká do vnitřní normalizace. Neumím si život v této společnosti dál představit. Jímá mě z toho strach a hnus…“ Nelze tvrdit, že by byla úplně vedle – ostatně ani Vladimír Železný není – ale slovo „národ“, které jsem četla ten den už podruhé, mě zase vykolejilo. Zároveň jsem si uvědomila, že nejde o ojedinělý postoj. Když se po internetu trochu rozhlídnete, najdete ten despekt víckrát. Někteří píšou, že chtějí emigrovat, protože se tu dost neočkuje, jiní proto, že se očkuje příliš, další kvůli „české xenofobii“ a ještě další kvůli ucpané dálnici. A nejde jen o internet. I v tramvaji si tuhle kdosi na cosi stěžoval, nějak jsem přeslechla na co, ale přeslechnout se nedal hlasitější povzdech: „Co byste chtěl, holt žijeme v Česku!“ Vzbudil souhlas hned dvou okolostojících. Můj nikoliv. Později jsem začala přemýšlet, co mi vlastně bránilo se přidat. Že by zastydlé vlastenectví? Není vyloučeno. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506414
S vlastenectvím je potíž. Může z vás udělat hrdinu i pitomce. Ale třeba jsou to jenom krajní body nějaké širší škály. Škály pocitů upředených do nitek, jimiž je člověk poután ke světu vnímanému v dětství, který se mu vepsal do vědomí jako určitá patřičnost. Mě kdysi tyhle nitky stáhly ze zvažované emigrace už za pár týdnů zpátky domů. Možná to ale nejsou ani tak nitky, jako spíš struny nebo strunky. Asi dost citlivé, protože když mi do nich někdo hrábne, cítím vibrace, z nichž některé mi nedělají vůbec dobře. Zvlášť když se opakují, jako v poslední době.
Diagnostika mostu Možná se pletu, ale když se řekne „most“, vybaví se mi spojnice. Když se řekne Karlův most, asociuji estetický zážitek, ale pořád očekávám také tu spojnici. Že se po ní dostanu z Malé Strany na Staré Město pražské či naopak. Jenže zkuste si někdy takhle odpoledne přejít Karlův most! Pokud jde o mě, podstupuji to dobrodružství jen v nezbytných případech, ale pro trasu do knihovny, která se nachází kousek za Staroměstskou mosteckou věží, opravdu nenacházím přijatelnou alternativu. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506414
Ne, nebudu si stěžovat na nepředběhnutelné davy turistů, kteří se po mostních kostkách sunou rychlostí lenochoda, ba ani na jejich skrumáže kolem průvodkyň se vztyčeným deštníkem, byť fungují v úzkém hrdle Královské cesty jako živoucí špunt. To všechno by se dalo zvládat, kdyby existovala sebemenší šance průniku. Kdyby bylo možné protáhnout se, byť třeba i s odřeninami, aspoň podél kamenného zábradlí po straně a jít dál. Jenže právě tam jsou rozkročeny prodejní stánky, nebo přesněji prodejní stojany s vystaveným zbožím a židlí pro prodavače. Nic proti tomu, co nabízejí. Většinou jsou to docela půvabné obrázky a fotografie Prahy, ručně dělané šperky a upomínkové předměty, sem tam narazíte na kreslíře, který za pár minut udělá zákazníkovi pozoruhodně přesný portrét nebo karikaturu. Potíž je jenom v tom, že zužují už tak úzkou komunikaci. O třetinu, možná dokonce o polovinu. Neproklouznete před stojanem ani za stojanem, takže nezbývá než sunout se středem s těmi, co chtějí pobýt a žasnout co nejdéle. Nejhůř je v místech, kde probíhá také produkce hudební. Ani ta nepobuřuje nabídkou, jejíž součástí bývá hra na valchu (většinou hrají dokonce bez zesilovačů, což je třeba ocenit), ale neproniknutelnou masou přihlížejících, která vyplňuje mostovku, tedy pochozí plochu, do posledního centimetru. 103 Ukázka elektronické knihy