mladá vzdělaná žena, reaguje na situaci v přeplněných nemocnicích, která je, podle jejího názoru, výsledkem chování nemožného obyvatelstva vedeného nemožnou vládou. Je přesvědčena, že kdyby se část lidí nevyhýbala očkování, všichni nosili respirátory a vláda ochotněji zavírala školy, covid-19 by si na nás nepřišel. Závěrem pak píše: „…myslím, že řada z nás (včetně mě) před tou hrůzou života v národě, který tak spektakulárně zklamal, uniká do vnitřní normalizace. Neumím si život v této společnosti dál představit. Jímá mě z toho strach a hnus…“ Nelze tvrdit, že by byla úplně vedle – ostatně ani Vladimír Železný není – ale slovo „národ“, které jsem četla ten den už podruhé, mě zase vykolejilo. Zároveň jsem si uvědomila, že nejde o ojedinělý postoj. Když se po internetu trochu rozhlídnete, najdete ten despekt víckrát. Někteří píšou, že chtějí emigrovat, protože se tu dost neočkuje, jiní proto, že se očkuje příliš, další kvůli „české xenofobii“ a ještě další kvůli ucpané dálnici. A nejde jen o internet. I v tramvaji si tuhle kdosi na cosi stěžoval, nějak jsem přeslechla na co, ale přeslechnout se nedal hlasitější povzdech: „Co byste chtěl, holt žijeme v Česku!“ Vzbudil souhlas hned dvou okolostojících. Můj nikoliv. Později jsem začala přemýšlet, co mi vlastně bránilo se přidat. Že by zastydlé vlastenectví? Není vyloučeno. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506414