„Šla jsem okolo a slyšela jsem vás, jak si tu povídáte,“ odvětila. „No, někdy to dělám,“ snažil jsem tu situaci zachránit menší lží. „Mě lhát nemusíte, také je vidím,“ poznamenala. „Koho?“ „No, přece…“ – „Paní Broenhedová, kde jste?“ přerušil nás hlas zpovzdálí. Byla to sestra Hamiltonová. „Jinak, já sem Fren,“ zamumlala a zmizela. Ještě chvíli jsem seděl a nechápal. Poté jsem zvedl zrak ke košatému stromu, když se mi do hlavy dostal zmatek. Nějaký příval podivných vzpomínek. Trhané kousky se však pomalu skládaly dohromady. V první okamžik to vypadalo, že se to všechno spojuje a dává smysl. Byl to jen dojem, který se rozplynul, stejně tak rychle jako přišel…
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506386
9. Já a doktorka Smithová
Ve středu odpoledne jí přivezl doktor Higgins na svou kliniku a kolem čtvrté jsem byl pozván k ní na další konzultaci. Ošetřovatel Andrew mě zavedl do místnosti na konci pavilonu B. Neznal jsem to zde a cítil jsem se nejistě. Andrew si toho všiml. „Nemusíš mít strach, Gary,“ snažil se mně uklidnit. „V této části jsou specializované vyšetřovny.“ Moc to nepomohlo. Prostředí působilo chladně a každý krok, který jsem udělal, se rozléhal ještě nějakou dobu po té, co zazněl. Docela strašidelné prostředí, ale když jsem si vzpomněl – úžasný, já si na něco vzpomínám – když jsem si vzpomněl, co říkával profesor Moosley: „Nic strašidelného neexistuje, to co je strašidelné a čeho se bojíme, si vytváříme my sami v sobě.“ Asi měl pravdu, ale nějak to nezabíralo. Zastavili jsme u dveří. Andrew zaklepal. Až když byl vyzván, tak jsme vstoupili. „Děkuji, můžete jít,“ ozval se jemný hlas doktorky Smithové a ošetřovatel Andrew odešel. „Pojďte, Gary,“ pobídla mně. Udělal jsem pár kroků a pak se zastavil. „Vy se bojíte?“ zeptala se.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506386
„Je to tím prostředím,“ poznamenal jsem. „Soustřeďte se na mě, prostředí je jen prostor kolem vás.“ „To mě moc neuklidnilo.“ „Chtěl byste jít jinam?“ „Ano, prosím.“ „Dobře, půjdeme.“ Řekla a vstala od stolu. Do ruky si vzala desky a vyrazila ke dveřím. „Jdete nebo tady budete stát?“ Podivil jsem se, jakým způsobem to provedla, ale poslechl jsem a následoval jí. „Vy se nebojíte?“ zeptal jsem se jí. „Čeho, vás?“ „Třeba?“ „Ne.“ „Nevíte, co odkryjete, co jsem zač.“ „Máte zbytečné obavy a strach je jen pocit.“ „Jste vážně zvláštní.“ „To vy taky, Gary.“ „Já jsem asi blázen.“ „Ne, to určitě nejste.“ „A jak to víte?“ zeptal jsem se a stále šel za ní. „Protože jste utrpěl ztrátu paměti a z nějakého důvodu si nedokážete vzpomenout. My ale zjistíme proč.“ „Vážně?“ „Vážně.“ „Tak to jsem rád.“ „A co tahle místnost, vyhovuje?“
Ukázka elektronické knihy