Doktor Garin (Ukázka, strana 99)

zablyštěla. Voda byla stále mělčí. Po pár dalších minutách je robot vynesl na kamenitý břeh, zalitý jarním sluncem.

Z druhého břehu jim zatleskali. „Na kolena!“ nařídil Garin.

Majakovák s úsměvem poklekl. Garin vysadil Mášu z koše ven, přiložil si dlaně k ústům a zakřičel na kolegy: „Booties rozhodně nemůžou přes brod samotní! Spláchlo by je to! Jedině s doprovodem!!!“ Zdravotnící přikývli a začali PB rozdělovat do nůší tak, aby na každého z nich vycházeli dva svěřenci. „Bojím se, že je neudržím!“ zakřičela Paková na Garina. „Někdo se bude muset vrátit!“ navrhl Štern. „To je jako v pohádce o vlkovi a kůzlátkách…“ zaškaredila se zlostně Máša, stahující si mokré kalhoty. „Vracím se!“ zavolal na druhý břeh Garin.

Hned nato se na svém obrovi vrátil a do nůše vzal Emmanuela s Justinem. Nakonec se přes řeku všichni šťastně dostali, i když prdelky se nalokaly ledové vody a snažily se před ní uniknout tak, že se škrábaly vzhůru po svých průvodcích, a Šternova kocoura proud div neodnesl. Z nůše posledního, „nákladního“ majakováka ale voda přece jen spláchla Mášinu cestovní kabelu a pytel konzerv. „Přece nebudeme dělat z hadrů kult!“ ušklíbla se Máša a pověsila si mokré kalhoty přes kraj nůše. „Asi jste v té tašce měla plno důležitých věcí,“ poznamenal Garin, ždímající bundu. „Všechno důležitý mám hned vedle,“ píchla doktora ukazovákem do břicha. „Je ten váš smartík waterproof?“ „Nemám ponětí…“ Garin vytáhl z kapsy svůj FF40 a pohlédl na něj. „Funguje! Jenže signál žádný. Mapy taky žádné. Zbyl jen kompas.“ „Já jen vím, že ze sanatoria do Barnaulu je to sto sedmadevadesát kilometrů.“ „A za ty dva dny jsme ušli už dvacet osm,“ napověděl Štern. „Majakováci to umějí natáhnout!“ „Takže nám zbývá opravdu pramaličko!“ rozesmála se nahá subtilní Paková, která si ždímala mokré oblečení.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506102

„A vy jste chlapeček, nebo holčička?“ zeptal se Donald, hopsající zadnicí po kamenech, a rozchechtal se. „Donald je mistr řečnických otázek.“ Štern přimhouřil oči před prudkým sluncem a chlácholivě hladil mokrého kocoura. „A stejně je dobře, že to takhle pálí, aspoň nám nebude zima, Achnatonku…

Jedině že mi to z hlavy spláchlo ten kapesník!“ „To mně můj klobouček zůstal!“ pochlubila se Paková. „Dlouho se tu zdržovat nebudeme! Jdeme dál!“ prohlásil Garin.

Jeho tílko, připomínající beduínský turban, zázrakem nikam neuplavalo. Jen si ho sejmul z hlavy a taky ho vyždímal. „A co kdybychom si přece jen rozdělali oheň a všechno usušili?“ navrhla Olga, která si taky stahovala šatstvo a zčásti tak obnažila své kypré tetované tělo. „Uschneme cestou! Slunce pálí jako čert!“ odpověděla jí polonahá Máša, která se opásávala řemenem s revolverem a zrovna lezla do Garinovy nůše. „Tak jedeme, bohatýre!“ Majakovák se narovnal. Prdelky se mezitím rozprchly po břehu: Emmanuel trhal jakési vzácné květiny, Justin si tiše hvízdal a jen tak házel oblázky do vody, Angela dlouze a trhaně močila, Donald přeskakoval z kamene na kámen a Vladimir učil svého přítele hrát tleskanou a radil mu: „Já to nebyl, já to nebyl!“ „Do nůůůšííí!“ rozeřval se Garin.

Všichni se rozběhli k majakovákům. Garin se v nůši postavil, jako by to byl kapitánský můstek, a rozhlédl se kolem. Hory s oslepivě bělostnými vrcholky zůstaly za nimi. Vpředu se teď prostírala docela jiná krajina. Tyčila se tu mírná návrší, porostlá jedlemi a smrky, a úplně na obzoru se modraly další jehličnaté lesy a zelenala se daleká jarní step.

Majakováci se s neměnnými úsměvy ve tvářích zvedali z kolen a dlouhým pravidelným krokem unášeli své jezdce dál.

Sotva po deseti kilometrech narazili na skupinu běženců, kteří se ke krátkému odpočinku utábořili přímo vedle polní cesty. Jakmile zahlédli jezdce na majakovácích, vstali, vyrazili jim naproti a začali rusky i altajsky prosit, aby je vzali s sebou. Garin karavanu 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS506102

robotů zastavil a seskočil na zem. Běženci ho obstoupili. Ukázalo se, že to nejsou pastevci, jak doktora napadlo jako první, ale dědiční hodináři, kteří se věnují velmi vzácnému řemeslu – výrobě kamenných hodin. Jaderný výbuch zničil tři jejich domy v horách a k tomu zabil dva dospělé a jedno dítě. Ti zbylí chvatně osedlali osly a vydali se taky do Barnaulu. Nejdřív jeli po silnici, ale pak se na ní vysadil kazašský desant, vypukla přestřelka s republikovou gardou a to hodináře donutilo zabočit na polní cestu. Těžce naložení osli postupovali pomalu a řemeslníci se začali bát, že než se dostanou do města, zahubí je radiace. Garin je uklidnil, když jim vysvětlil, že vítr se otočil a radioaktivního spadu se tak už nemusejí bát. „Vaše Excelence! Při každodenním slunečním jasu – vemte nás s sebou!“ zapřísahal ho bělovlasý patriarcha společenství velehorských hodinářů a lezl před Garinem po kolenou.

Také ostatní dál zůstávali v pokleku. „Vstaňte!“ nařídil jim Garin. „To nemůžeme, opravdu nemůžeme!“ zazubil se na něj s potěšenou provinilostí stařec. „Kdybychom to dokázali, už dávno jsme v Barnaulu.“ Ukázalo se, že trpí rodovou dědičnou chorobou, osteomalacií, což je měknutí kostní tkáně nohou, a všichni mu hned vysvětlovali, že tento neduh na Altaj dorazil už v osmnáctém století z Itálie: „V Mantově žil vévoda Vincenzo Gonzaga, který se v dětství a mládí živil jen uzeným a polentou,“ vysvětlil stařec, plazící se před Garinem. „Právě proto, Vaše Excelence, se dočkal postupného měknutí kostí, takže nakonec nedokázal ani vylézt na koně. To samé jedla i jeho žena, až ji postihla stejná nemoc. A s tímtéž se narodili i jejich dcera a syn. Jeho syn Guillermo se navíc dopustil velkého hříchu, když se zamiloval do rodné sestry Constanzy, se kterou se nakonec vyspal. Jenže se na to přišlo, a tak ve snaze vyhnout se rodičovskému trestu sourozenci z Mantovy uprchli – nejdřív do Rakouska, pak do Persie a nakonec na Altaj, k zoroastriánům. Tam jim uspořádali svatbu podle vlastních zvyklostí. Od té doby se nám děti rodí jedině s tímto neduhem. Chodit nedokážeme. Jen sedět, nebo se vézt na hřbetě…“ 100 Ukázka elektronické knihy