Pokorný plamének anglického národa (Ukázka, strana 99)

V. J A Z Y K V I T A W I L F R I D I

termínů a slov týkajících se církevní nauky i praxe, ale také každodenní slovní zásobu (street, butter, pear apod.). Později, v období vrcholného středověku a v renesanci platila latinská syntax za vzor angličtině, která byla po normanském záboru zatlačena do pozice jazyka téměř výlučně mluveného a jež postupně během 14. století opět nabyla prestiže jazyka státní správy i literatury. Vraťme se však do anglosaského období. Podle Petera Stotze si latina v Británii uchovala pozdně antický ráz právě díky velkému rozdílu mezi latinou a starou angličtinou. Z hlediska morfologie a syntaxe je insulární latina charakteristická poměrně konzervativním, školským vyjadřováním, a právě proto, že nevykazuje téměř žádné výstřední rysy, se později stala vzorem pro znovuobnovený spisovný jazyk.288 Podobně se k poměrně konzervativní morfologii a syntaxi vyjadřuje Arthur G. Rigg, zohledňuje však vliv vernakulárního jazyka na středověkou latinu, například ve spojení slovesa habere s participiem perfekta sloves spatřuje vliv germánských jazyků.289 Soustřeďme se nyní na morfologické a syntaktické jevy, které se ve Vita Wilfridi vyskytují.290 Jaká tedy je úroveň morfologie a syntaxe, kterou Eddius v legendě užil, a je ve shodě s obecně přijímaným hodnocením insulární latiny 8. století jako jazyka vykazujícího daleko větší podobnost s latinou klasickou než soudobý jazyk literární produkce na kontinentu? Ke srovnání byl zvolen hagiografický text podobného charakteru a doby vzniku, ale kontinentální provenience, a tedy rozdílného kulturního okruhu – francká legenda Vita vel passio Haimhrammi episcopi et martyris Ratisbonensis Arbeona z Freisingu.291 Byla sepsána 288 Srov. STOTZ, PETER, Handbuch zur lateinischen Sprache des Mittelalters, Einleitung. Lexikologische Praxis. Wörter und Sachen. Lehnwortgut, sv. 1, München 2002, I § 36, 4.

289 „In comparison with the development of the vernacular languages, Medieval Latin syntax shows relatively few changes from its classical ancestor. […] In Latin, the inflectional system remained intact and there was no internal pressure on the structure of the language. Such changes as there were came from two sources: tendencies already at work in Classical Latin and external forces, often in combination.“ RIGG, ARTHUR G., Morphology and Syntax, in: Christian and Biblical Latin, in: MANTELLO, FRANK A. C.; RIGG, ARTHUR G. (edd.), Medieval Latin: An Introduction and Bibliographical Guide, s. 85.

290 Dílčí výsledky analýzy byly publikovány v článku POLEHLOVÁ, HELENA, Vita Sancti Wilfridi: selected aspects of language, Graeco-Latina Brunensia 21, 1/2016, s. 135–148.

291 ARBEO, Vita vel passio Haimhrammi episcopi et martyris Ratisbonensis, in: KRUSCH, BRUNO (ed.), Monumenta Germaniae Historica, SS rer. Mer. 4, Hannoverae – Lipsiae 1902,

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505793

P O K O R N Ý P LA M É N E K A N G L I C K É H O N Á R O D A : S V ATÝ W I L F R I D

v druhé polovině 8. století a zachycuje také život, smrt a zázraky biskupa, a sice bavorského biskupa Jimrama. Jistý rozdíl v zaměření legend je patrný; Vita Wilfridi líčí detailně Wilfridův život a uvádí relativně malý počet zázraků; naopak z názvu francké legendy je zřejmé, že se zabývá Jimramovým životem a zvlášť jeho mučednictvím.

Při srovnání morfologie i syntaxe obou legend bylo hlavním hlediskem to, do jaké míry se systémy shodují s pozdně klasickou normou a do jaké míry se od ní odlišují. Analýza se soustředila na gramatické kategorie substantiv, adjektiv, zájmen a sloves. V následující části kapitoly je pozornost věnována několika vybraným jevům syntaxe a srovnání jejich četnosti v jednotlivých legendách.

Převážně ve shodě s normami pozdně klasické latiny se jeví pádový systém substantiv a adjektiv: substantiva mají ve valné většině stejný rod jako v klasické latině a náležejí ke stejné deklinaci. Změny v rodu a deklinaci se vyskytují napříč celým textem, ale jsou spíše sporadické: „ad decorem“ (VW XVII) místo ad decus (n.); „vagientis aetatuli“ (VW XLVII) místo aetatulae (f.); „ignis illa“ (f.; VW LXVII). Častější je výskyt chybných pádových koncovek, například ablativu u participia présentu „episcopo equitanti et pergenti“ (VW XVIII), „famosus vir in circuitu nationibus“ (VW XLVII) a „in honore sancti Petri et Andreae apostolis“ (VW LVI) místo nationum a apostolorum, či neshoda pádových koncovek substantiva a adjektiva „decretis Theodori episcopi […] misso“ (VW XLV).

Za největší odchylku lze považovat nesystematické užití zvratných zájmen sibi a se, osobních ei, eum a přivlastňovacích suus a eius; na mnoha místech dochází k jejich mísení. To je však třeba pokládat za běžný jev pozdně klasické a středověké latiny.292 V některých případech je mísením těchto zájmen ztíženo porozumění textu.293 Místy se od klasické normy odchyluje použití vztažných zájmen. s. 452−524. Na legendu zkráceně odkazujeme jako na Vita Haimhrammi nebo VH. Za doporučení srovnat Vita Wilfridi právě s Arbeonovou legendou patří dík prof. Janě Nechutové.

292 Srov. RIGG, ARTHUR G., Morphology and Syntax, s. 86; NECHUTOVÁ, JANA, Středověká latina, Brno 1995, s. 50.

293 Např. „preparans sibi necessaria, in pace Christi secundum voluntatem eius cum ducibus et opibus ad sedem apostolicam emisit“ (VW IV) nebo „adiuravit eum audaciter, ut in nomine domini Dei sui cum sua sanctitate filium suum suscitaret et baptizaret“ (VW XVIII).

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505793

V. J A Z Y K V I T A W I L F R I D I

Také slovesné tvary jsou tvořeny převážně podle norem klasické latiny. V textu jsou použity tvary celého slovesného systému.

Kupříkladu perfektum pasiva, které bývá ve středověké latině tvořeno pomocí participia perfekta a slovesa esse v perfektu,294 je ve Vita Wilfridi tvořeno důsledně podle klasické normy: „passus est“ (VW V), „congregatae sunt“ (VW XLI). Běžné v pozdně klasické i středověké latině jsou aktivní tvary deponentních sloves:295 „deosculavit“ (VW XVIII), „minabant“ (VW XIX). Deponentní tvary pro běžná slovesa se v textu nevyskytují.

Zajímavé je také použití slovesa habere: „O rectissime episcope, quid aliud habuisti facere?“ (VW XXXIII) ve smyslu: „co jiného bys býval udělal? “ Uvedený úzus se od klasické normy výrazně odlišuje. Další příklad – „Habes hoc emendare“ (VW LVI), které se rovněž vyskytuje v Bibli (např. J 4, 32), se patrně vyvinulo z klasické gerundivní vazby se slovesem habere, tedy „habes hoc emendandum“.

Morfologie substantiv, adjektiv a sloves tedy většinou zachovává klasickou normu. Větší odchylky byly zaznamenány pouze v užití zájmen.

Z pohledu větné syntaxe jsou pro text legendy charakteristické složité větné celky, například: „Quippe, regnante Ceadvalla, occisis et superatis inimicis eius, totam Westsexna regionis monarchiam tenens, statim sanctum Wilfridum episcopum nostrum, gentilem populum in Suthsexum bene ad Deum convertentem et nomen Domini per se magnifice glorificantem, patrem suum venerabilem et super omnes carissimum ad se venire humiliter accersivit“ (VW XLII).296 V tomto souvětí jsou kombinovány vazby ablativu absolutního s oběma druhy participií, participium coniunctum a vazba akuzativu s infinitivem. Jako východisko rozboru bylo stanoveno několik syn294 Srov. STOTZ, PETER, Handbuch zur lateinischen Sprache des Mittelalters: Formenlehre, Syntax und Stilistik, sv. 4, München 1998, IX § 64, 1.

295 RIGG, ARTHUR G., Morphology and Syntax, s. 83.

296 „Když byl králem, všichni jeho nepřátelé byli poraženi a zabiti a on vládl celému území Západních Sasů. Hned k sobě povolal svatého biskupa Wilfrida, svého ctihodného otce, nade všechny milovaného, který úspěšně obracel k Bohu pohanský lid v Sussexu a tím podivuhodně získával slávu jménu Páně.“

101 Ukázka elektronické knihy