Drobný otisk zeleně v městské šedi Města v Japonsku občas působí trochu šedivě, nehostinně a až neodbytně účelně, protože se horečnatě zastavuje každý centimetr čtvereční. Zároveň se tu ale každý volný kus země, každá proluka, třeba o velikosti malého trojúhelníčku, zaplní zelení, osází květinami, a protože místa není nazbyt, stromy se zastřihují a „bonsajují“. Někde jsou ponechány přímo vprostřed chodníku a lidé se jim vyhýbají. U nás by kvůli dopravákům šel překážející strom ihned k zemi. Japonec ho tam samozřejmě nechá, žádná maminka si nestěžuje a nepíše nikam petice proti stromu, protože nemůže projet s kočárkem. Když se kolem neprotáhne, přejde na druhý chodník a je ráda, že tam ten strom je. Japonci mají velikou úctu ke každé živé věci. Je to vlastně i odraz
jejich radostného náboženství šintoismu, které vidí bohy všude, jak v objektech stvořených přírodou – v jednotlivých kamenech, ve stromech, vodopádech, skalách, tak v předmětech stvořených lidskou rukou. Třeba na nejrušnější ulici v centru Tokia kudy proudí tisíce lidí a cválají kolem vás auta, je na úrovni vozovky maličká zahrádka, která je sice proti okolnímu měřítku úplně bezvýznamná, směšná, titěrná, ale nikoho ani nenapadne, aby tam šlápl, nebo dokonce vjel, nebo tam snad něco vysypal. A už vůbec by tam nikdo neodhodil žvýkačku. Po kropenatosti bubble gums, jež je běžným fenoménem evropských měst, tady není ani stopa. Japonci se snaží žít ve vzácném a vyrovnaném akordu s přírodou.
/ 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505728