Historie
dříve zmíněného časopisu Květen. Podle Vohryzka bychom měli při jmout představu, že žádná stabilní „objektivní“ kritéria předem neexistují, že si je vytváříme až ex post, po se tkání s dílem (kromě těch nutných, v kulturní tradici zakotvených kritérií, díky nimž vnímáme literaturu jakožto literaturu). Nabyté vědomí nesamozřej mosti a všeobecné krize pak vrcholí v Kunderově úvaze o nesamozřejmosti národa, přednesené na IV. sjezdu myšlení o literatuře, které si udržel Svazu československých spisovatelů i v období po roce 1968. Například (probíhajícím mezi 27. a 29. červ jeho kritika Milana Kundery ve stati nem 1967), a v eseji Karla Kosíka „Kunderovské paradoxy“ (vyšla „Naše nynější krize“. Ten vycházel v roce 1987 v Tigridově Svědectví) v rušném roce 1968 na pokračování bývá odmítána pro mimetické čtení v Literárních novinách, které se Kunderových románů — jenže posléze přejmenovaly na Literární ty nemají podobu realistického listy (vycházely 22. února až 15. srpna zobrazení, nýbrž naopak obsahují 1968) a později na Listy (od 7. listo notnou dávku mystifikace a ironické padu 1968). Změna názvu byla ambivalence. Zní to přesvědčivě, smrtelně vážnou hrou — abychom něco podstatného však zůstává volně parafrázovali Kosíkova slova nepojmenováno. Jungmann byl z právě vzpomenutého eseje — s mocí, reprezentantem, a zůstal jím i po roce která se pokoušela vzpurné a živé 1968 a 1989, určitého typu moderní „Literárky“ usměrnit, umenšit jejich literární kritiky, která předpokládá vliv, až je po okupaci umlčela úplně. souvislost mezi poznáním (argumen Poslední číslo Literárních novin tem), morálkou (postojem) a este (respektive Listů) vyšlo 15. května tikou (dílem). Mystifikace je proti 1969. „Následoval pád do odborného kladem autentičnosti (pravdivosti) i mravního marasmu,“ uzavírá díla, je tedy něčím, co na úrovni Jungmann své vzpomínání na dobu, propozičních výpovědí označujeme kdy Literární noviny představovaly jako neplatný argument. Takové mimořádně živý prostor hlubo racionální vnímání díla má výhodu kých debat. Po svém vynuceném v tom, že zakládá argumentačně zániku se postupně přesunuly kamsi kontrolovatelnou debatu jako součást na pomezí stále slábnoucí kulturní literární komunikace a širší výměny nostalgie a historického dokumentu. kulturních informací. Na druhou Fungování současné mediální sféry stranu hrozí tím, že nedoceňuje ima i charakter veřejné rozpravy se výrazně ginativní dimenzi literatury (která je proměnily. nakonec zásadní v našem rozhodo vání, zařadíme-li text do souvislostí Dobývání svobody literatury), tedy nejednoznačnost na sobě samém vztahu ke skutečnosti (literatura bývá implicitní, nepřímá). To je případ Velký německý myslitel Jürgen Jungmannovy kritiky esejistických Habermas říká, že kritika proměňuje partií Kunderových románů: vytýká fikci v argumentaci. Takový raciona jim nestálost definic, efektní rétoriku listický přístup k literárnímu textu a rozpornost argumentů; zkrátka a k roli literární kritiky v literární zachází s nimi, jako by to byly oprav komunikaci předpokládá, že — jak to dové filozofické formulace, a nikoli vyjádřil Benjamin — politická ten funkce fikčního vyprávění. dence (respektive názorový či morální Patrně nejcitlivějším, protože postoj autora) je v souladu s literární nejosobnějším bodem Jungmannovy tendencí; nebo jinak: že postoj je mí kunderovské kritiky je spisovatelova něn tak, jak je v díle vyjádřen. Zřejmě snaha odstřihnout se od té části tady nacházíme jádro Jungmannova díla (i životopisu), jímž se podílel
Velký německý myslitel Jürgen Habermas říká, že kritika proměňuje fikci v argumentaci na utváření socialistické kultury (dodejme, že Kundera v tom není důsledný — Směšné lásky a Žert se jistě na tomto utváření podílely). To je podle Jungmanna čirá mystifikace; nelze se odstřihnout od své minulosti a začátek svého života a díla posu nout na hranici náhlého „prozření“. V opakovaně vzpomínaném dopise Sergeji Machoninovi se zdůrazňuje, že ono „prozření“ není jednorázovým momentem, nýbrž je dobýváním svobody na sobě samém. Představa životního zlomu, traumatizujícího „nahlédnutí pravdy“, které náhle přeřadí všechny souvislosti tak, aby zajišťovaly definitivní smysl, předpo kládá, že nyní pevně stojíme na území skutečnosti a pravdy. Ale právě to může být nejnebezpečnější iluze a omyl. V každém našem dobývání svobody na sobě samém je vždycky i kus nesvobody, v každém objevování skutečnosti a pravdy vždycky pře trvává hodně iluzí a omylů. Je to nedokonavý proces, jehož konec není napsán v žádném fermanu, natož v dějinách, třebaže nás o tom dvacáté století leckdy nevybíravými prostředky přesvědčovalo. Končí v nás a s námi, smrtelníky. Na konci šedesátých let, věrný ještě ideji socialismu, psal Jungmann o útěše z kritiky: kulturní zápasy nejsou bitvy, ale jsou pronikáním ke smyslu lidské existence. Tento patos přesvědčení dozrál o dvacet let později v lidskou útěchu a v naději, že „navzdory všemu jsme to přece jen nějak zvládli, i když asi nikdy nebudeme mít pocit, že jsme s tím vším u konce“. V extrémech extrém ního dvacátého století zápasil Milan Jungmann přece jen se ctí. Autor působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505624