Společnými silami dostali malou dřevěnou loďku na vodu. Měla i stříšku, takže je mohla chránit před deštěm i ostrými slunečními paprsky. Byla prostě úžasná. „Tuhle už neztratíme!“ prohlásil odhodlaně Vltavínek a jeho společnice s úsměvem přikývla. Po proudu minuli další přívoz. Převozník a pasažéři jim mávali a volali na ně vodácké: „Ahoj!“ V Klecanech propluli zdymadlem a pozorovali krásy okolní krajiny. Na levém břehu spatřili zámek. Byli v Nelahozevsi. „Co kdybychom přespali na zámku?“ napadlo Vltavěnku. Vltavínek neprotestoval. Už se pomalu začínalo stmívat a malá loďka si nejspíš taky potřebovala odpočinout, protože sama zamířila ke břehu. Když vylezli na břeh, přeběhli přes cestu, přelezli koleje a vyšplhali po kamenné zdi, uviděli před sebou hezký zámek. Ve večerním šeru se nenápadně protáhli dovnitř pootevřeným oknem a pak už zbývalo jen najít nějakou postel. Netrvalo to ani moc dlouho a našli ji. Byl na ní dokonce i polštář a pěkně nadýchaná peřina s bílým krajkovým přehozem. Když se do ní zavrtali, připadali si jako princ s princeznou, a tak nebylo divu, že usnuli s úsměvem na rtech.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505461