Jan Tesař: Mnichovský komplex
jsou zachovány, nehledě ovšem na osobní pád, který pravděpodobně považoval za definitivní. A zde je východisko a státní (či národní) raisona mnichovského mýtu ve chvíli jeho vzniku: především tu byl s velikou elegancí rozřešen problém vnitřní: nekonal se debakl, nenastaly jeho důsledky, to znamená především mravní, nerozdělil se národ, nevzniklo mravní trauma ze snadného zhroucení, které by muselo být těžké a dlouhodobé. Chtěli jsme prostě bojovat a nemůžeme za to, atd. Nepřehlédněme, že toto „chtěli jsme, ale nebylo nám to umožněno“ je otevřené všem: dává satisfakci těm, kdo opravdu chtěli, a zejména alibi pro většinu těch, kteří si oddechli – takže vlastně národ skvěle sjednocuje, bez nějakých traumat a na zásadě, kterou musí zastávat každý stát. (Nebylo každému národu dopřáno takových bezbolestných řešení!) Mýtus zajišťuje národ vnitřně proti nebezpečí vestfálského míru. Ale současně je skvělou zbraní Československa v psychologické válce v celém světě! Mnichov radikálně změnil pozici Československa ve světovém veřejném mínění, které bylo pod vlivem dvaceti let pacifismu a politiky appeasementství. Československo nedokázalo včas a účinně čelit Hitlerově psychologické válce. Ale vzápětí po nacistickém úspěchu v prvním kole si získalo ohromnou autoritu v demokratickém světě. Bylo to v první řadě díky prozíravosti Benešova plánu, vývoj mu dal brzy za pravdu. A v té perspektivě se zhodnotilo, že ČSR přijala mnichovský diktát. Získali jsme si totiž pozici těch, kdo byli Hitlerovi (jakoby) prvním nepřítelem, celému světu bylo náležitě dramaticky předvedeno, jak jsme sice úžasně „chtěli bojovat“, ale jak jsme se toho vzdali (údajně) s ohledem na druhé – a to bylo ovšem právě to, co na tehdejší veřejné mínění nejvíce působilo. Náležitě bylo zdůrazňováno, že takový (údajný) ohled na mezinárodní společenství snad vůbec nemá ve světě obdoby (podobně jako je jedinečná naše záliba 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505267