Péče o duchovní potřeby nemocných v ošetřovatelské praxi tak trestá?“, „Je to trest za moje hříchy?“, „Co bude potom? Bojím se, kam půjdu po smrti.“, „Nedokážu mu to odpustit.“, „Chtěl bych, aby mi to Bůh (někdo jiný) odpustil.“ Verbální i neverbální komunikace pacienta nám napovídá potřeby, které pacient má v otázkách duchovnosti, a může nás aktivizovat k položení otázek pacientovi, a tak ho povzbudit, aby se svěřil. Mohou to být otázky tohoto typu: „Řekněte mi něco o svém životě.“, „Které věci byly podle vás v životě nejdůležitější?“, „Které úspěchy ve svém životě považujete za nejdůležitější?“, „Co vám nejvíce pomáhalo v těžkých časech?“ Spiritualita je dynamická, měnící se v čase, proto k posouzení spirituální dimenze jedince nepřistupujeme pouze v iniciální fázi péče. Musíme si uvědomit, že spirituální screening nebo anamnéza má také charakter terapeutického rozhovoru, tedy intervence v kontextu plánování ošetřovatelské péče. Dotknout se a hluboce naslouchat duchovním potřebám pacienta znamená zprostředkovat péči, svědčit o duchovním utrpení nebo radosti a umožnit vyjádření duchovní úzkosti a/nebo pohody (Taylor, 2020).
5.2
Diagnostika ve spirituální péči
Závažné onemocnění je často zdrojem negativní životní zkušenosti pacientů a jejich rodin. Poškození zdraví si nejednou vyžaduje hospitalizaci, někdy akutní, intenzivní péči v nemocnici, jindy, když se život blíží ke konci, v zařízeních paliativní péče. Taková událost bývá prožívána jako negativní stres – distres. Distres je multidimenzionální, zasahuje oblast fyzickou, psychickou, sociální i duchovní. Prožívání spirituálního distresu – duchovní tísně – bylo popsáno u mnoha pacientů (Hoffman, Paige, 2016; King et al., 2017; Roze des Ordons et al., 2018; Gudenkauf et al., 2019). Zájem o spiritualitu ve vztahu ke zdraví a nemoci nezaznamenáváme pouze v posledních dvou nebo třech dekádách. Spiritualita jako dimenze lidského jedince byla vždy předmětem zájmu ošetřovatelské praxe. V ošetřovatelství došlo k rozvoji více klasifikačních systémů ošetřovatelských diagnóz nebo fenoménů. Na Slovensku byla vydána vyhláška Ministerstva zdravotnictví Slovenské republiky č. 306/2005 Z. z., která stanoví seznam sesterských diagnóz (v České republice podobná vyhláška neexistuje, na vysokých školách se stejně jako v SR výuka opírá o klasifikaci ošetřovatelských diagnóz NANDA). V této souvislosti se zaměříme na popis ošetřovatelských diagnóz, které souvisejí se spirituální dimenzí člověka, zejména na duchovní tíseň a narušenou religiozitu, ale zmíníme i jiné přístupy k diagnostice duchovní tísně, ať už z pohledu ošetřovatelství, nebo medicíny. V ošetřovatelství byla diagnóza duchovní tíseň poprvé zahrnuta do I. taxonomie ošetřovatelských diagnóz Severoamerické asociace pro pečovatelské diagnózy (NANDA) v roce 1978, následně byla revidována a v roce 2002 zahrnuta do II. taxonomie NANDA13 – do 10. domény životních principů, 3. třídy, která se vztahuje 13
II. taxonomie ošetřovatelských diagnóza NANDA International (Herdman, Kamitsuru, 2014) je rozdělena do dvanácti domén. Každá doména obsahuje třídy s příslušnými ošetřovatelskými diagnózami. Ošetřovatelské diagnózy jsou klasifikovány do tří skupin: a) diagnózy orientované na problém, b) na potenciální riziko a c) na podporu zdraví. Název každé diagnózy se skládá ze dvou částí: a) ohniska problému, rizika problému nebo stavu zdraví a b) deskriptoru nebo
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505239
Integrace spirituální péče do ošetřovatelské praxe k životním hodnotám a přesvědčením (Caldeira et al., 2017; Herdman, Kamitsuru, 2014). Tato diagnóza byla definována jako „snížená schopnost zažívat a integrovat smysl a účel života prostřednictvím spojení se sebou, jinými, uměním, hudbou, literaturou, přírodou nebo Vyšší bytostí, silou, Bohem“ (Herdman, 2009, s. 301). V roce 2013 bylo znění této definice revidované Silvií Caldeirovou a kolektivem a byla doporučena nová definice, jakož i definující charakteristiky na základě rozsáhlé analýzy 18 validačních studií (z toho 78 % bylo publikováno sestrami). Nesrovnalosti se týkaly zejména a) smyslu a účelu v životě – byl vynechán účel, cíl, protože je integrálním komponentem smyslu života, b) nejasného stavu jednotlivce, potřeby jasnější definice lidské odpovědi na zdraví a životní procesy (co?, jak?), doplněno bylo spojení „stav utrpení spojený s narušenou schopností“, c) nesrovnalosti obsahu diagnózy s definicí spirituality, která se týká spojení jednotlivce s transcendentním prostřednictvím sebe, jiných, přírodou a Bohem/Vyšší mocí (Caldeira et al., 2013). Ošetřovatelská diagnóza duchovní tíseň byla následně definována jako „stav utrpení související s narušenou schopností prožívat smysl života prostřednictvím spojení se sebou, jinými, světem a Vyšší bytostí“ (Herdman, Kamitsuru, 2014, s. 372). Nejčastějšími definujícími charakteristikami této diagnózy byly ve validačních studiích úzkost, strach, hněv, pláč, vyjádření pocitů bezcennosti, viny, nedostatku důvěry, zoufalství, vyjádření nedostatku vyrovnanosti, poruchy spánku, únavy, vyjádření lítosti a potřeby odpuštění, vyjádření nedostatku odvahy, nedostatku naděje, vyjádření znepokojení nad budoucností, odcizení a osamělosti, pocity opuštěnosti, vyjádření starosti o rodinu, nedostatku lásky, odmítání interakce s významnými jinými jednotlivci, vyjádření nedostatku smyslu v životě, zpochybňování významu v životě, kladení otázek o významu nemoci a utrpení, vyjádření ztráty kontroly, zármutku, hněvu vůči Bohu/božskosti, vyjádření znepokojení nad systémem víry a hodnot, otázky týkající se důstojnosti, identity, požadavek duchovní podpory, vyjádření pocitů opuštění Bohem, neschopnost prožívat spojení s transcendentním, s přírodou, vyjádření nedostatku kreativity (ve výtvarném umění, v hudbě, v realizaci osobních zájmů apod.) (Caldeira et al., 2013). V NANDA International se dále uvádějí i tyto definující charakteristiky: neschopnost modlit se, podílet se na náboženských aktivitách, nezájem o čtení náboženské literatury, náhlé změny v duchovních praktikách atd. (Herdman, Kamitsuru, 2014). Silva Caldeirová et al. (Caldeira, 2013) identifikovali čtyřicet definujících charakteristik, které by měly být v budoucnu předmětem obsahové a klinické validace. Jako nejčastější faktory či příčiny, které souvisejí se vznikem duchovní tísně, byly identifikovány umírání, stárnutí, narození dítěte, smrt jiného významného člověka, vystavení smrti (zážitek války, přírodní katastrofy), nemoc, hrozící smrt, zvýšená závislost na jiných, osamělost, modifikátoru, např. chronická bolest, riziko narušení integrity kůže apod. Některé diagnózy mají v názvu pouze ohnisko problému, např. úzkost, únava, zácpa. Každá ošetřovatelská diagnóza má svůj kód a je jasně definována. Pro stanovení příslušné diagnózy a/nebo diferenciální diagnózy je třeba znát indikátory diagnózy – definující charakteristiky, jakož i související a rizikové faktory, které vedou k jejímu vzniku. Definující charakteristiky jsou znaky, symptomy manifestace problému, které indikují danou diagnózu. Související stavy jsou součástí ošetřovatelských diagnóz orientovaných na problém, jsou to příčinné, související, etiologické faktory problému. Rizikové faktory jsou ty, které zvyšují náchylnost subjektu ošetřovatelské péče na určitý problém, událost. Klasifikace ošetřovatelských diagnóza NANDA je pravidelně revidována (pozn. překl.: do roku 2008 každé dva roky, od roku 2009 je interval tři roky).
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505239
Péče o duchovní potřeby nemocných v ošetřovatelské praxi životní změny (přestěhování se, odchod do důchodu), ztráta části těla, ztráta funkce těla, bolest, přijetí negativní zprávy, pocit neukončených záležitostí, pocity sebeodcizení, sociálního odcizení, sociálně-kulturní deprivace, léčebný režim, neočekávané životní události (rozvod, ztráta práce) (Farský, Žiaková, 2009; Herdman, Kamitsuru, 2014). Ve vyhlášce Ministerstva zdravotnictví Slovenské republiky č. 306/2005 Z. z. se stanoví seznam sesterských diagnóz doporučených do ošetřovatelské praxe. Sesterské diagnózy jsou klasifikovány do skupin, jsou označeny kódem sestávajícím z velkého písmene abecedy a číslem. Nacházíme zde jednu diagnózu související se spirituální dimenzí člověka, B102 – duchovní tíseň. Bohužel u žádné ošetřovatelské diagnózy ve vyhlášce MZ SR č. 306/2005 není uvedena definice, nejsou určeny její charakteristické znaky, rizikové ani související stavy a faktory, což může v některých případech vést k mylné interpretaci a závěrům. V II. taxonomii ošetřovatelských diagnóz NANDA International jsou v 10. doméně obsaženy ošetřovatelské diagnózy, které souvisejí se spirituální a/nebo náboženskou dimenzí člověka: ochota zlepšit duchovní pohodu (00068), riziko duchovní tísně (00067), narušená religiozita (00169), riziko narušení religiozity (00170), ochota zlepšit religiozitu (00171). Další diagnózy se týkají morálního distresu (00175) a konfliktu v rozhodování (00083). Ošetřovatelské diagnózy, které mohou souviset se spirituální dimenzí, jsou obsaženy i v dalších doménách a třídách NANDA. Mohou zahrnovat např. úzkost, strach, smutek, chronický zármutek, bezmoc, beznaděj, riziko osamělosti, sociální izolaci, riziko sebevraždy. V této části bychom se ještě rádi věnovali analýze ošetřovatelské diagnózy – narušená religiozita. Narušená religiozita (00169) byla zahrnuta do II. taxonomie klasifikace ošetřovatelských diagnóz NANDA v roce 2004 a je zahrnuta do stejné domény a třídy jako diagnóza spirituální tísně. Narušená religiozita je definována jako „narušená schopnost důvěřovat přesvědčením a/nebo participovat na rituálech příslušné víry, náboženské tradice“ (Herdman, Kamitsuru, 2014, s. 369). Vyznačuje se touhou po opětovném zapojení se do původního systému přesvědčení, víry, zvyků, obtížemi v dodržování předepsaných náboženských přesvědčení a rituálů (např. ceremonie, služby, modlitby, pravidla týkající se oblečení, stravování), vyjádřením tísně z odloučení od náboženské komunity, otázkami vztahujícími se k náboženským přesvědčením a zvykům. Související faktory jsou ve většině shodné s etiologickými faktory ošetřovatelské diagnózy duchovní tíseň (Herdman, Kamitsuru, 2014). Mary O’Brienová v roce 1982 původně popsala tyto kategorie duchovní tísně (O’Brien, 2014, s. 66–68): Duchovní bolest – duchovní utrpení, vyjádření nepohodlí, utrpení ve vztahu k někomu, ve vztahu k Bohu, verbalizace pocitů prázdnoty nebo nedostatku duchovního naplnění a/nebo nedostatek míru, pokud jde o vztah člověka k tvůrci. Často ji prožívají pacienti v terminálním stadiu. Duchovní odcizení – oddělení se od Boha, náboženské obce, o čemž svědčí projevy osamělosti nebo pocitu, že Bůh se zdá být velmi vzdálen od jednotlivce, jeho každodenního života; verbalizace, že člověk se musí v době zkoušky spoléhat sám na sebe; může být reprezentováno i negativním postojem k přijetí jakéhokoliv potěšení nebo pomoci od Boha. Znaky duchovního odcizení („Kde je Bůh, když ho teď potřebuji?“) se často vyskytují u pacientů s chronickým onemocněním. 100 Ukázka elektronické knihy