nejvhodnější metoda udělení moci. Zároveň však otázka legitimity velmi zastínila (nebo přinejmenším zatlačila do pozadí) problém distributivní spravedlnosti v přidělování politických funkcí. Od té doby už nezáleželo na tom, zda jsou veřejné úřady mezi občany rozděleny spravedlivě. Mnohem důležitější bylo, že držitelé úřadu funkci zastávali díky souhlasu ostatních. Výsledek, ať už jakýkoli, byl přijatelný díky způsobu, jakým byla moc rozdělena. Jistě, obava o distributivní spravedlnost v přidělování úřadů úplně nezmizela. Ale volby coby metoda udělování moci byly vnímány jako podstatně férovější a spravedlivější než předchozí princip, totiž dědičnost. Ve srovnání s propastí rozdělující volby a dědičnost se rozdíl mezi rozdělovacími efekty obou nedědičných postupů (losování a voleb) jevil jako zanedbatelný. Jelikož v ostatních ohledech myšlenka legitimity jasně upřednostňovala jednu z těchto dvou nedědičných metod, je pochopitelné, že ani ti nejvíce egalitářští revolucionáři o zavedení loterie nikdy vážně nepřemýšleli. Rozdíl mezi distributivními efekty losování a voleb byl něco, čeho si vzdělaní lídři, jak konzervativní, tak radikální, určitě byli vědomi. Přesto nevyvolal žádné nesrovnalosti, protože konzervativci s tím byli (více nebo méně tajně) docela spokojeni, a radikálové příliš lpěli na principu souhlasu, než aby obhajovali loterii. Je třeba uznat, že k odsunutí distributivní spravedlnosti při přidělování úřadů přispěly také vnější okolnosti. Ve velkých státech sedmnáctého a osmnáctého století už samotný poměr mezi počtem úřadů, které bylo třeba obsadit, a velikostí občanské základny fakticky znamenal, že nehledě na metodu výběru měl libovolný občan jen mizivou šanci, že těchto postů dosáhne. Faktem však zůstává, že kdyby Aristotelés, Guicciardini nebo Montesquieu měli pravdu, losování by tu mizivou pravděpodobnost rozdělilo všem stejným dílem, kdežto volby ji rozdělovaly asymetricky. Dá se také argumentovat tím, že když byla pravděpodobnost tak nízká, rozdělení úřadů se stalo méně naléhavým a politicky akutním problémem, neboť v sázce bylo méně než v Aténách pátého století nebo Florencii patnáctého století, i za předpokladu, že vnímaná hodnota výkonu funkce byla ve všech případech stejná. Rozhodně platí, že z hlediska jednotlivého občana v osmnáctém století příliš nezáleželo na tom, jestli jeho šance byly o něco 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505234