nejvhodnější metoda udělení moci. Zároveň však otázka legitimity velmi zastínila (nebo přinejmenším zatlačila do pozadí) problém distributivní spravedlnosti v přidělování politických funkcí. Od té doby už nezáleželo na tom, zda jsou veřejné úřady mezi občany rozděleny spravedlivě. Mnohem důležitější bylo, že držitelé úřadu funkci zastávali díky souhlasu ostatních. Výsledek, ať už jakýkoli, byl přijatelný díky způsobu, jakým byla moc rozdělena. Jistě, obava o distributivní spravedlnost v přidělování úřadů úplně nezmizela. Ale volby coby metoda udělování moci byly vnímány jako podstatně férovější a spravedlivější než předchozí princip, totiž dědičnost. Ve srovnání s propastí rozdělující volby a dědičnost se rozdíl mezi rozdělovacími efekty obou nedědičných postupů (losování a voleb) jevil jako zanedbatelný. Jelikož v ostatních ohledech myšlenka legitimity jasně upřednostňovala jednu z těchto dvou nedědičných metod, je pochopitelné, že ani ti nejvíce egalitářští revolucionáři o zavedení loterie nikdy vážně nepřemýšleli. Rozdíl mezi distributivními efekty losování a voleb byl něco, čeho si vzdělaní lídři, jak konzervativní, tak radikální, určitě byli vědomi. Přesto nevyvolal žádné nesrovnalosti, protože konzervativci s tím byli (více nebo méně tajně) docela spokojeni, a radikálové příliš lpěli na principu souhlasu, než aby obhajovali loterii. Je třeba uznat, že k odsunutí distributivní spravedlnosti při přidělování úřadů přispěly také vnější okolnosti. Ve velkých státech sedmnáctého a osmnáctého století už samotný poměr mezi počtem úřadů, které bylo třeba obsadit, a velikostí občanské základny fakticky znamenal, že nehledě na metodu výběru měl libovolný občan jen mizivou šanci, že těchto postů dosáhne. Faktem však zůstává, že kdyby Aristotelés, Guicciardini nebo Montesquieu měli pravdu, losování by tu mizivou pravděpodobnost rozdělilo všem stejným dílem, kdežto volby ji rozdělovaly asymetricky. Dá se také argumentovat tím, že když byla pravděpodobnost tak nízká, rozdělení úřadů se stalo méně naléhavým a politicky akutním problémem, neboť v sázce bylo méně než v Aténách pátého století nebo Florencii patnáctého století, i za předpokladu, že vnímaná hodnota výkonu funkce byla ve všech případech stejná. Rozhodně platí, že z hlediska jednotlivého občana v osmnáctém století příliš nezáleželo na tom, jestli jeho šance byly o něco 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505234
málo vyšší nebo nižší než šance jeho spoluobčanů (protože tak či onak byly dost malé). Z toho však nevyplývá, že rozdíl v distribuci úřadů dosažený jednou nebo druhou metodou neměl žádný dopad. Například není lhostejné, že ve vládnoucím shromáždění zasedá víc právníků než rolníků, i když každému jednotlivému rolníkovi je víceméně lhostejné, že právník má na vstup do shromáždění vyšší šanci než on sám. Ať už okolnosti a přesvědčení sehrály jakoukoli roli, když se zakládala reprezentativní vláda, starost o spravedlnost při přidělování úřadů ustoupila do pozadí. V tom spočívá odpověď na dříve zmíněný paradox, kdy metoda známá tím, že rozděluje úřady méně rovnoměrně než losování (tj. volby), převládla bez debat či výhrad v momentě, kdy se vyhlásila politická rovnost mezi občany. Když vznikla reprezentativní vláda, ústřední roli hrála politická rovnost spočívající ve stejném právu souhlasit s udělením moci, nikoli – nebo v mnohem menší míře – ve stejné šanci zastávat úřad. To znamená, že se vyjevilo nové pojetí občanství – občané byli teď vnímáni především jako zdroj politické legitimity spíš než jako lidé, kteří by mohli sami chtít nastoupit do funkce. Jestliže si všimneme této změny, otevře se nám nová perspektiva na povahu reprezentativní vlády. Dvě stě let po etablování moderní politické reprezentace se nám pohled na občany jako na zdroj moci a na ty, kdo rozdělují funkce, dnes zdá jako přirozená představa o občanství. Nejenže sdílíme hledisko, které převládalo na konci osmnáctého století, ale už si ani neuvědomujeme, že tím dáváme přednost určitému pojetí občanství před jiným. Téměř úplně jsme zapomněli, že za podmínek, v nichž se každý nemůže účastnit vlády, se dá na občany pohlížet jako na lidi, kteří mohou toužit po funkci. Ani nás tedy nenapadá zkoumat, jak jsou funkce, vnímané jako vzácné zboží, reprezentativními institucemi rozdělovány mezi občany. Dějiny vítězství voleb ukazují, že bychom tím prohloubili své porozumění reprezentativní vládě.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505234
kapitola třetí PRINCIP VÝZNAČNOSTI
Jak jsme viděli, zakladatele reprezentativní vlády netrápilo, že volby mohou vyústit v nerovnostářské rozložení úřadů; jejich pozornost se soustředila na stejné právo udělit souhlas, který tato metoda umožňovala. Další nerovnostářský rys reprezentativní vlády byl však záměrně zaveden až po dlouhé debatě: jednalo se o princip, že reprezentanti mají být společensky nad těmi, kdo je volí. Volení reprezentanti, jak se pevně věřilo, by měli co do majetku, nadání a ctnosti převyšovat většinu svých voličů. Část populace tvořící elektorát se v době založení reprezentativní vlády zemi od země různila. Například v Anglii mohly volit jen vyšší společenské třídy, zatímco ve Spojených státech a revoluční Francii volební právo sahalo do lidovějších vrstev. Ale ať byl práh jakýkoli, přijala se opatření, která zajišťovala, aby byli reprezentanti bezpečně nad ním. Počítal se nejen společenský status reprezentantů definovaný absolutně, ale také (což bylo možná důležitější) jejich status v porovnání s jejich voliči. Reprezentativní vláda byla zavedena s plným vědomím toho, že zvolení reprezentanti budou a mají být význační občané, 100 Ukázka elektronické knihy