98
p e t r a l a n g o vá • p r á z d n i n y z a t r e s t
jak strašně to bolí?“ Rozbrečela se. A já si připadala jako ta největší zrůda pod sluncem. „Nic mezi náma není, Lenko…“ „A záleží snad na tom?“ vyjekla zoufale. „Vždyť on je z tebe absolutně vyřízenej! Napadlo mě to už minule, ale dneska jsem si jistá na sto procent! Ty vaše dychtivý pohledy, to, jak se celej rozzáří, kdykoliv stojíš vedle něj… Netvrď mi, že v tom nejste až po uši, oba!“ Nervózně jsem se ošila. „Tak fajn, líbí se mi. A možná se líbím i já jemu, ale…“ Vytáhla jsem papírový kapesník a utřela jí obličej. Nebránila se. Držela poslušně jako ovečka a tiše vzlykala. „Nejsem až taková konkurence, jestli tě to uklidní! Ani ho pořádně neznám, prohodili jsme spolu všehovšudy pár slov. Ví o tom, že ho máš ráda?“ Bezmocně zavrtěla hlavou. „No super! A jak jsem to asi mohla tušit já? Myslíš, že jsem nějakej senzibil, nebo co? Že se jenom kouknu a hned vidím – ó, bacha, tahle holka je udělaná do Kristiána, ruce od něj pryč?“ Vytřeštila na mě uslzené oči. „Do Kristiána…? Co s tím má společnýho Kristián? Já přece mluvím o Šimonovi!“ Vzduch se mi vytratil z plic tak rychle, jako bych dostala prudký kopanec do břicha. Byla jsem připravená téměř na všechno, ale na takovýhle šok skutečně ne. „Děláš si ze mě srandu? Šimon?“ rozchechtala jsem se. Nahlas. Bláznivě. Trochu hystericky. „Tobě snad muselo přeskočit, Lenko!“ Vybavila jsem si náš tanec a v tu ránu ucítila podezřelé mravenčení na rtech. „Něco tak absurdního! Kdo to kdy slyšel!“ Panebože. A nejenom na rtech. „Vždyť jsme skoro sourozenci! Můj táta žije s Naďou a my dva… No tos mě fakt dostala! Šimon! Já se z tebe picnu!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505214