98
ČÁST DRUHÁ: HELÉNSKÁ MINULOST
chtěli využít svou početní převahu. Ačkoli perská armáda bývala často přeceňována, byla každopádně úctyhodná: i když své síly strategicky rozdělila, stále byla dvakrát větší než ta řecká. Strach navíc vzbuzovala i její pověstná nepřemožitelnost. Zahrnovala mnoho profesionálních vojáků a řadu formací se zvláštními úkoly: rozhodující byli zejména lučištníci a jízda, které Řekové neměli. Athénští hoplíti byli naproti tomu řadoví občané, již sestavili improvizovanou těžkou pěchotu, přičemž si zbraně museli opatřit individuálně. Vojska se několik dní pozorovala, aniž by došlo ke kontaktu. Barbaři čekali na signál, jímž je zrádci a prospěcháři měli vyzvat ke vstupu do Athén. Athéňané napjatě vyčkávali: bránit se v obležení bylo hrdinství, ale bojovat daleko od domova,182 to zavánělo projevem hybris, a žádný Řek tak nečinil dobrovolně. Jejich město nebylo ozbrojeno, ale vyčkávalo se i tam. Měli totiž dorazit Sparťané, nejlepší útvary v Heladě, které si však dávaly na čas pod záminkou náboženské slavnosti. Sparťanští vojáci totiž tradičně projevovali ještě větší neochotu k opuštění města než Athéňané. V souladu s pravidly zabraňujícími jednotlivcům v získání stálé vlády se velitelé Athén neustále střídali. Když přišla řada na Miltiada, zpozoroval, že se barbaři rozdělují. Část oddílů se nalodila, aby dobyla Athény z moře, zatímco ti, kteří zůstali na pevnině, soustředili své šiky na město: Peršané věděli, že jsou očekáváni Sparťané, a proto chtěli využít svou početní převahu a zaútočit na dvou frontách dříve, než dorazí. Miltiadés si všechno rychle spočetl a rozhodl se, že začne jednat. Nařídil, aby vojsko znenadání vystoupilo ze zákopů a zaútočilo na obou křídlech. Úzká planina se otřásala pod dupotem hoplítů.183 Doběhli k barbarům, kteří se dosud nevzpamatovali z údivu: ještě nikdy se nestalo, aby pěší vojsko zaútočilo klusem a vydrželo při tom pohled na Peršany ve válečné zbroji.184
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505094
6. Dějiny se dávají do pohybu
99
Řekové tímto způsobem zneškodnili jízdu, jejímuž útoku předešli, i lučištníky, kteří je mohli zničit i z dálky. Tak jako v jiných formách vědění vystihl athénský instinkt to podstatné i v boji: manévry by byly nadbytečná hybris, museli barbarskou hradbu okamžitě prolomit, nebo na místě zemřít. Za zády neměli nikoho, kdo by bránil jejich rodiny před perskou říší, která se chystala do útoku. Celý svět oněměl úžasem, když se dozvěděl, že těch několik málo občanů, způsobilých mnohem více k dialogu a umění než k vedení války, dokázalo zvrátit hierarchii kontinentů na řadu příštích staletí. Na bojišti zahynulo pouhých 192 Evropanů oproti 6 400 Asiatů.185 K Athénám se však po moři blížili další nepřátelé a Miltiadés splnil teprve polovinu svého úkolu. Hoplítům nedopřál ani chvíli oddechu a pokřikem je hnal na neschůdnou stezku vedoucí do města. Barbaři si opět předsevzali příliš velké sousto: jejich lodě ztratily čas naloďováním početných vězňů zajatých v Eretrii, které si s sebou hodlali odvézt do Persie. Když dorazily do Athén, vztyčila se proti nim kopí vítězů od Marathónu, aby jim zabránila ve vylodění. Druhé vítězství nestálo Athéňany ani kapku prolité krve, protože Peršané se tváří v tvář druhému překvapení raději vzdali přistání. Vojenská událost u Marathónu je známá, ale méně známá je epizoda, jež ji doprovázela a která ji shrnuje v alegorii vytrestané hybris. Podle některých zdrojů186 si byli Peršané natolik jistí vítězstvím, že s sebou vezli z Paru mramorový blok, aby jej vztyčili jako pomník svého triumfu. Jejich nenadálá porážka pak byla přičítána zásahu Nemesis, jež měla jako božstvo do té doby nevelký význam, ale jejímž úkolem bylo právě trestat excesy. Na ostrově Rhamnous u severního pobřeží Attiky, naproti Euboie a nedaleko Marathónu, byl vybudován chrám. Feidiás z barbarského
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505094
100
ČÁST DRUHÁ: HELÉNSKÁ MINULOST
mramoru vytesal sochu Nemesis,187 jíž bylo toto místo zasvěceno.188 Líčení druhého perského tažení proti Řekům jsou ještě dramatičtější a často tak přehnaná, že působí velice nevěrohodným dojmem. Xerxés oznámil, že má v úmyslu odčinit Dareiův ne úspěch. Toto prohlášení sice odpovídalo dobové morálce, ale následující výpověď byla bezesporu rouháním, a je tudíž předzvěstí dalších tragédií: „[…] rozšíříme území perské říše až na hranice Diových nebes. Slunce pak nespatří žádnou zemi, která by se naší vyrovnala velikostí, naopak, všechny je spolu s vámi učiním zemí jedinou, protože projdu celou Evropou.“189 Dějepiscovým hlasem k nám promlouvá řecká morálka. Aby mohl Hérodotos vyložit vlastní hledisko a sám si nezadal, postaví proti Xerxovi Artabana, Dareiova bratra a Xerxova strýce, který jej varuje: „Vždyť víš, že bůh sráží bleskem tvory, kteří vynikají příliš vysoko, a nedovolí jim, aby se mu rovnali, kdežto malí ho ničím nedráždí, vidíš, že své střely vrhá vždy jen na nejvyšší budovy a stromy; bůh totiž ničí všechno, co vyniká. I veliká armáda může být zničena malým vojskem, když jí bůh z nenávisti vnukne strach či ohromení…“ A dodává: „Bůh totiž nedovolí, aby někdo jiný než on byl hrdý a pyšný.“190 Xerxés se však od svého předsevzetí nedá odradit a hříšná pýcha se nám pomalu začíná zhmotňovat před očima. V době, kdy se nedostávalo prostředků k překračování řek, nařídil Xerxés nad Helléspontem mezi Asií a Evropou napnout lana, aby zde mohl být vybudován most, po němž projdou jeho vojska.191 Bouře však tyto přípravy obrátí vniveč. Namísto aby v tom perský král spatřoval znamení vyšší vůle, rozhněvá se. Ke svému arogantnímu počinu přidá ještě aroganci alegorickou a rozhodne se,
Ukázka elektronické knihy