98
Kirsty Manningová
la s dědečkem strávit jeho poslední dny a pak nějaký čas pobýt s babičkou. Šest týdnů. Ale tým ze Šanghaje jí neustále volal. Není její chyba, že nákladní loď s mědí, zlatem a železnou rudou obeplouvající svět je mnohem pomalejší než elektronické obchodování probíhající od stolů. Dvě či tři ťuknutí do klávesnice, a obchod je uzavřený. Alexandra patřila mezi nejlepší a nejbystřejší obchodníky v Londýně. Pozorovala babičku, jak vytrhává plevel a dělá místo pro nové rostliny a nový život. Bílé vlasy měla zastrčené pod žlutým šátkem a při práci si pobrukovala. Alexandra si v duchu říkala, jak rozdílné životy vedou. Romy ho zasvětila pomáhání lidem, léčení, vyživování půdy a péči o zahradu. Díky ní bylo všechno krásnější a lidé byli lepší. Byla vznešená. Alexandra dopomáhala lidem k bohatství. Vytahovala věci ze země, aniž by si kladla otázku, co se za tím skrývá. Vedle babičky si připadala stejně vznešená jako hospodský výtržník. Romy se napila vody z lahve a tázavě se podívala na Alexandru, která pořád civěla na pípající mobil. „Přijmi ten hovor,“ vybídla ji. „Pošlu jen jednu zprávu.“ 56 a ani o penci víc. Blesková odpověď. Hotovo. Profit 306 K. Skvělé. Alexandra se usmála a zastrčila mobil do kapsy. Tři miliony liber. Víc než desetiprocentní zisk. Což není špatný výsledek od venkovanky, kterou se dočasně stala. Romy se na ni upřeně zadívala a Alexandře povadl úsměv na rtech. Když ji babička pozorovala, připadala jí neskrývaná radost z obchodu nevkusná. Lačná a chamtivá. Romy se na ni dál upřeně dívala a pak řekla: „Musíš se vrátit do práce, liebling.“ Bylo to prosté konstatování, nikoli výtka, kterou Alexandra očekávala. „Mám volno ještě týden, Oma. Ale…“ zaváhala, „nejsem si jistá, jestli tě můžu opustit.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505004
Nefritová lilie
99
„Nesmysl,“ prohlásila Romy. „Možná jsem stará, ale nejsem neschopná.“ Alexandra si opravdu všimla, že za pár posledních dní se Romy vrátila barva do tváří a zjevně znovu získávala energii. Alexandra podcenila bolest, zármutek a únavu způsobenou péčí o dědečka. Když začaly pracovat na zahradě, jako by babičce bylo náhle o pár let méně. „Ale já tě tu nechci nechat samotnou,“ namítla. „Mám pocit, že by to nebylo správné.“ Kdo ví, kolik času babičce ještě zbývá? Představila si dědečka s dýchacím přístrojem. „Tvůj dědeček by nechtěl, abys tu zůstala, a já taky ne. Nemůžeš kvůli mně promarnit život. Správná práce je jedna z věcí, které dodávají životu smysl. Bez svých bylinek a kliniky bych byla ztracená.“ Romy se na ni povzbudivě usmála. „Je v pořádku, že mě opustíš, liebling,“ řekla něžně. „Odejdi s mým požehnáním. Trvám na tom.“ Alexandře znovu zapípal mobil. Vyndala ho a přečetla si zprávu týkající se cen. V tu chvíli babička dodala: „Vidíš, čeká tě důležitá práce.“ Alexandra začala být nervózní, protože poslední dobou jí její práce nepřipadala až tak důležitá. Nepoužívala matematiku stejně jako její rodiče. Ke genetickým výzkumům. Problém spočíval v tom, že zatím nebyla schopná zjistit, jaká práce je pro ni ta pravá. Nikdy nezapomene, jak se zatvářil učitel, který přednášel na Oxfordu statistiku a teorii pravděpodobnosti, když mu oznámila, že přijala práci v City a bude obchodovat s komoditami. „Jasně. Tak vám přeju hodně štěstí v nové práci. Doufám, že vás bude bavit.“ Pak se odmlčel, přitiskl zápisník k hrudi, zadíval se na strop, jako by hledal ta pravá slova, a poté velmi pomalu pronesl: „A doufám, Alexandro, že vám přinese pocit naplnění.“ Tehdy jí to připadalo podivné a tak trochu nabubřelé. Zvedla oči od mobilu a úkosem se podívala na babičku, aby zjistila, je-li v její tváři náznak zklamání. Jako vždy nebyl. Oma byla věčná optimistka.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS505004
100
Kirsty Manningová
Tak proč má pocit, že se jí vlastně posmívá, když mluví o „důležité práci“? Proč jí její úspěchy připadají ubohé? Nedávno koupila třetí byt na jednom z nejlepších předměstí Melbourne a zaplatila ho ročním bonusem. Měla by být hrdá. Těžce pracovala a dosáhla spousty věcí. Prožívá to, o čem ostatní jenom sní. Aspoň to tak vypadá. Alexandra propadla smutku a v duchu začala sestavovat seznam věcí, které se jí v životě nepovedly. Přemýšlela o Hugovi. Konečně přestal posílat esemesky. Poslední přišla těsně před pohřbem: Omlouvám se. Odpusť mi. Jeho slova jí bušila do žaludku a byla tak vyčerpaná, že už nemohla ani plakat. Prudce vyškubla stonky petržele a koriandru, které se usídlily, kde neměly, a hodila je do kolečka. Neztratila jenom dědečka, i když jeho odchod v ní vyvolával největší smutek. „Alexandro?“ Romy odložila zahradnickou lopatku a položila vnučce ruku na rameno. „Kéž bych ti mohla dát pár bylinek na zlomené srdce. Ale věř mi, i to se zahojí. Časem.“ Jak je možné, že babička pokaždé ví, na co myslí? Hugo si nezasloužil, aby pořád dokola rozebírala otázku, jak se všechno zvrtlo. Ale když si znovu vybavila onen okamžik před osmi lety, kdy vtrhl ke konci jejího přijímacího pohovoru do městské zasedačky v růžové proužkované košili a upřel na ni modré oči… Ten pocit se nedal popsat slovy. Byla uchvácena. Podíval se na její životopis a řekl: „Pete vám určitě vysvětlil, že se budete zabývat hloubkovými analýzami možností a derivací.“ Pak pohodil hlavou, aby mu blonďatá ofina nepadala do očí, a dodal: „Mám jen jednu otázku. Neopustíte mě brzy kvůli Wall Street, že ne?“ Alexandra polkla, aby se nezačala červenat. „Chci, aby moje velké eso zůstalo v Londýně,“ pokračoval. „Máme tu spoustu práce.“ Alexandra nabrala oběma rukama hrst rajčatových listů, hodila je do kolečka a v duchu se sama sebe ptala, na
Ukázka elektronické knihy