vynadíval, odvedla ho Keren do zákoutí k vysílající videxové stěně. Tady, chránění clonou hudby, můžou mluvit. Ovšemže jen šeptem, protože draci mají citlivý sluch. Arri jí toho potřeboval tolik říct. Ale při pohledu na její krásu a na její radost z jeho přítomnosti nedokázal udělat nic jiného než položit ji na otoman. Jak ji líbal, jak jí vyhrnoval šaty a plný potřeby se tiskl boky k jejímu klínu, toužil ji celou obklopit. Ochránit. Přivlastnit si ji tím nejtěsnějším způsobem, co existuje. Až když spolu potom leželi, unavení, zadýchaní a nasycení, všiml si, že se její prsty, kterými ho hladila v zátylku, křečovitě třesou. „Co je, sluníčko?“ vydechl. „Dorreson ví, že se s někým scházím. A taky ví, že to není drak.“ „Jak?“ „Mám na tobě tvou vůni. Řval, že jsem přímo nasáklá.“ „Kruciš,“ hekl Arri. S dokonalým dračím sluchem počítal, ale jaksi zapomněl na čich. Hlavně, že jen díky vůni ho Flebussion už jednou usvědčil – tehdy v Chřtánu. „Ječel na mě,“ pokračovala, „že zatímco on byl na misi, já se tu kurvila s nějakým prašivým dvounožcem. Naštěstí tu otec právě hostil delegaci zbrojařů. Byli mezi nimi skollové, wemurové, brůssové i lichové. Dorreson se může uřvat vzteky, protože už odletěli. To, že jsem právě teď s tebou, je v pohodě, protože pach přetrvává i několik týdnů. Ale výhledově…“ Vzal do dlaně její zápěstí, protože na hladké perlově bílé kůži našel šedé modřiny. Keren se jako poloviční dračice léčila extrémně rychle. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504945