byla pyšná —, „že jsme opravdu rádi, jak hezky se u nás váš otec zabydluje.“ Ev napadne, jestli ředitelka mluví za všechny zaměstnan ce pečovatelského domu, nebo jestli se jedná o majestátní plurál. „Ale?“ Baylisová svraští čelo. „Co prosím?“ „Zdálo se mi, že přijde nějaké ‚ale‘.“ Ev se usměje. „Mož ná jenom trávím příliš mnoho času u výslechů podezřelých.“ Baylisová se zatváří poněkud zaskočeně. Tak to tu ještě nebylo, pomyslí si Ev. „Měla jsem tím na mysli,“ pokračuje a napřímí se, „že je to pokaždé velká úleva — pro všechny —, když se u nás no váček začne cítit jako doma.“ Ev vyčkává. Je jí jasné, že ředitelka ještě neskončila. Něco přijde. Jak před chvílí sama říkala: tráví dost času u výslechů podezřelých a umí v lidech číst. Baylisová si povzdechne. „Já vím, že jsme to probíraly ještě předtím, než se váš otec stal jedním z nás.“ Řekne to tak, jako by se táta přidal minimálně ke svobodným zedná řům. „Ale zdá se mi, že to musím ještě jednou zopakovat. Meadowhall je domov pro seniory, ne lékařské zařízení. Ne máme prostředky navíc…“ „Tátův alzheimer.“ Baylisová zamrká. „Ano, jde o jeho nemoc.“ „Jeho lékař říkal, že se zatím nachází v počáteční fázi. Pře depsal mu léky…“ „Já vím. My se samozřejmě staráme o to, aby je pravidelně užíval, ale víc toho nezmůžeme.“ Baylisová klade důraz na každé slovo. „Nemáme k dispozici zdravotní sestry na plný úvazek. Nebyli bychom schopní postarat se…“ „Kdyby se jeho stav zhoršil, ano, to vím. Už jste mi to říkala.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504795