98
Kromě již zmiňované kvalifikace, tedy vyučení v oboru, bylo potřeba mít i „kousek štěstí“, aby se takový muž dostal na plavbu, jelikož například v období tzv. normalizace byla pro obsluhu na čs. námořních lodích potřeba jen necelá stovka stevardů (určitá část námořníků zajišťovala plavbu a další zůstávala doma na tzv. vynechávce, tedy na dovolené po nepřetržité plavbě).190 V sedmé osmé třídě nám chodil dělat do školy přednášky důstojník z Československé námořní plavby. Přednášky o lodích, o moři, o světě. A mě to nadchlo, a že taky budu námořníkem. Že by se mi to líbilo. […] Nakonec jsem se dal na kuchaře, učil jsem se kuchařem, a když jsem byl ve druhém ročníku, přišla na školu zpráva, že Československá námořní plavba dělá nábor na lodě. Všech možných profesí. A k nám na školu přišel nábor do takzvaných hotelových oddělení na lodi, takže kuchař nebo stevard. No ale já byl teprve v druhým ročníku, a učební obor byl tříletý. Tak jsem musel počkat. No a v tom třetím roce už s náborem na školu nepřišli. […] A já jsem se učil dole na Václaváku, ve Zlatý huse. Kousek odsud, taky na Václavském náměstí, ta budova dole na Můstku, to tenkrát byla budova Československý námořní plavby. Tak jsme si řekli ještě se dvěma kamarády ze třídy, že to máme v podstatě pár metrů, že se půjdeme na tu plavbu zeptat. Nakonec jsme jezdili všichni tři jako kuchaři.191
Ženy a v menším měřítku také muži s kvalifikací (nejen) v oborech pohostinství či hotelnictví pak mohli pracovat jako letušky/stevardi (v dobovém jazyce palubní průvodčí) v civilní letecké dopravě, respektive v podniku Československé aerolinie (ČSA). I zde se možnost uplatnění týkala několika desítek, až později stovek mladých žen, takže zájem uchazeček několikanásobně převyšoval počet míst, která ČSA nabízely. V kontrastu ke všem ostatním zde skloňovaným
zřízena v případě říční plavby, kde si stravu zajišťoval každý sám nebo ve spolupráci s dalšími lodníky, případně jejich spolucestujícími manželkami: „Tam se tenkrát vařilo dohromady, kolchoz se tomu říkalo.“ (ÚSD COH, Digitální sbírky. Rozhovor s B. K. /* 1962, od roku 1982 pracoval u ČSPLO, postupně se vypracoval až na pozici kapitána říční plavby/, vedla Lenka Krátká, 5. 3. 2019). 190 Celkový počet učňů se například v první polovině sedmdesátých let pohyboval okolo 200 až 250 tisíc, bez rozlišení podle oborů (Statistická ročenka republiky Československé 1959. Praha, Státní nakladatelství technické literatury – Alfa 1959, s. 171). 191 Rozhovor s K. T. (* 1943, 1. kuchař) vedla Lenka Krátká, 19. 2. 2010, uloženo v soukromé sbírce autorky.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504793
Odjezdy a návraty pracovníků v dopravě
99
profesím však musely právě jen stevardky kromě potřebných znalostí, dovedností a praxe splnit ještě požadavky týkající se vzhledu. Zůstává stále nevyřešena dlouho diskutovaná otázka osobního vzhledu a věku jednotlivých palubních průvodčí. Zákonná úprava i hlediska pracovně právní (zákoník práce § 35, 36) brání jejich přeřazení na jiné pracoviště při překročení věkové hranice, resp. při event. ztrátě požadovaných vzhledových parametrů. Pokud jde o přijímání [nových] palubních průvodčí, jsou přijímány na roční smlouvu, která tak vylučuje opakování tohoto problému. V případě, že nová pal. průvodčí se neosvědčí, bude s ní rozvázána tato pracovní smlouva a převedena na jiné pracoviště v ČSA.192
Obraz stevardek na palubách letadel jako okouzlujících ideálních žen má specifické kulturní kořeny a dlouholetou tradici.193 Obdobné požadavky na vzhled, ale také jakési „fluidum“ či charisma a inteligenci (všeobecný rozhled) kladlo vedení ČSA už mnohem dříve – například zkušební komise pro přijetí stevardek, která zasedala v červenci 1946.194 Kromě atraktivního vzhledu se po uchazečkách vyžadovala odborná kvalifikace, a to v oblasti poskytování služeb cestujícím či znalosti leteckého provozu, zvláště pro jejich nezastupitelnou roli v případě neočekávaných a krizových situací. Československé aerolinie proto hned zkraje šedesátých let navázaly spolupráci s hospodářskou školou v Karlových Varech (od roku 1961 střední ekonomická škola, po roce 1989 obchodní akademie195) s tím, že jedna z tříd byla specializována na problematiku leteckého provozu, respektive pro
192 SOA, ČSA, k. 242, Zpráva pro kolektiv generálního ředitele – Rozbor práce v útvaru palubních služeb a návrhy na opatření k zlepšení práce tohoto útvaru do doby zavedení nové organisace, 31. 8. 1967. 193 Podrobnější rozbor problematiky je mimo rozsah dané studie, blíže k tématu například: Prudence Back: Smile, Particularly in Bad Weather. The Era of the Australian Airline Hostess. Perth, University of Western Australia Press – UWA Publishing 2017; Kathleen Barry: Femininity in Flight: A History of Flight Attendants. Durham, Duke University Press 2007. 194 Komisi tvořili: vrchní ředitel Ing. Trebichavský, náměstek vrchního ředitele, provozní ředitel, administrativní ředitel, dále zástupce odborové organizace a zástupce závodní rady (SOA, ČSA, k. 17, Zápis o jednání zkušební komise pro přijetí dalších stewardek, 13. 7. 1946). 195 Historie školy. In: Obchodní akademie Karlovy Vary, [online] [2021-02-24], http:// oakv.cz/obchodni-akademie/historie-skoly.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504793
100
potřeby ČSA.196 Tato spolupráce se poměrně dobře rozvíjela; na pozice stevardek se však vypisovaly i konkurzy. No a dala jsem si přihlášku na filologii, zkoušky jsem udělala, ale vzhledem k tomu, že v podstatě my jsme byli katolická rodina, já jsem byla jediná ze třídy ještě s jednou mojí kamarádkou, které jsme chodily na náboženství, jsem se bohužel na školu [Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy] nedostala. […] Nevěděla jsem, co dál, tak mi tatínek řekl: „Pojď pracovat k nám do automobilových opraven.“ Takže jsem tam nastoupila jako mzdová referentka, chodila jsem s takovými lístky od jednoho dělníka k druhému. […] Ale pořád jsem hledala něco jiného. Našla jsem tehdy v novinách inzerát, že hledají na letišti někoho do informací. […] Přijímacími zkouškami na to letiště jsem prošla díky znalosti jazyků. Pracovala jsem pak na CISce, to byla centrální informační služba. […] No a asi po dvou letech vypsali konkurz na stevardky. […] Ty zkoušky byly těžký. […] Bylo nás kolem šesti set uchazeček a brali kolem dvaceti. Naštěstí tam byla mezinárodní porota z IATA [International Air Transport Association], takže jakási malá spravedlnost byla. Dělaly se náslechem do sluchátek překlady, zkoušeli naše všeobecné znalosti, potom se na nás dívali, jak vypadáme, museli jsme jim nabídnout kávu a odpovědět na nějaké otázky. Na stevardku jsem se tedy dostala. V podstatě jsme byly asi dvě z těch osmnácti, které jsme nebyly v KSČ, měly jsme špatný kádrový posudek, ale museli nás vzít, aby ukázali, že tady není nespravedlivost.197
Citovaná vzpomínka reflektuje období druhé poloviny šedesátých let, kdy se podnik snažil své služby stále zlepšovat, prosadit se více také na západních trzích, využít svůj potenciál a vykazovat zisk,198 což byl možná jeden z důvodů, proč byli do výběrového řízení přizváni odborníci ze zahraničí (mezinárodní asociace pro leteckou dopravu, tedy IATA). Na druhé straně i při vysokých nárocích a přísném výběru stála v popředí také jiná hlediska, zejména kádrová, a vedle toho nezřídka protekce. V polovině šedesátých let, kdy se ČSA chtěly proměnit v efektivní dynamickou společnost, tak například bylo zjištěno, že 196 SOA, ČSA, k. 190, Zpráva o účinnosti dosud provedených opatření ke zlepšení kvality služeb cestujícím ČSA, 15. 8. 1961. 197 Rozhovor s M. Z. (* 1948, stevardka ČSA v letech 1970–1976), vedla Lenka Krátká, 9. 2. 2016, uloženo v soukromé sbírce autorky. 198 Československé aerolinie byly mimo jiné jedním z podniků, kde se experimentálně zkoušela ekonomická („Šikova“) reforma.
Ukázka elektronické knihy