Vždyť hříva tak voní…
případě se dá použít i šatna vedle ní. Ale tolik lidí tu určitě nebude. Není to olympiáda. Ještě dlouho diskutujeme, padají různé návrhy. Některé jsou hned zamítnuty, jiné necháváme otevřené. Až podle toho, jak uspějeme u vedení. Hned zítra se zeptáme Havlíka. Snad bude souhlasit. Jako obvykle vyjednavačem zvolili mne. Jednohlasně. A pak ještě Lukáše. Nevím, kolik měl hlasů, no, ale to je dnes už jedno. Nadšeni vyhlídkou na uspořádání vlastní zábavy se spokojeně rozcházíme k domovům. Jen ve mně hlodá červíček – jak to zařídit.
32. kapitola Druhý den, kdy se snažil trenér snad již čtvrtým mohutným bouchnutím uzavřít dvířka své notně otřískané oktávky, nadešel náš čas. „No, víte, hoši,“ poškrábal se ve vlasech, „i my jsme tu zamlada pořádali zábavy. A jaké byly,“ zasní se. Chvíli sní nebo přemýšlí. „Jo, souhlasím s tím. A na výboru to prosadím, na to vemte jed. Ale musíte pomoci s organizací. Zajistíte hudbu, nějaký gramofon či magnetofon nebo jak se to dneska jmenuje. A Jitka bude vařit kávu, nějaký ten guláš přivezeme z domova. A pití? Jo, dovezu taky. Takže si to shrneme – Jitka bude za barem. Ale když bude zapotřebí, musí být vždy někdo po ruce na výpomoc. Jasný!?“ Horlivě souhlasíme a přikyvujeme. Kdo nekývl rychle, dostal od Lukáše zadního lepáka. Podle čeho Lukáš měřil rychlost, to nevím, já se včas uhnul. „A to, pánové, znamená, že budete umývat nádobí, hrnky, no prostě pomáhat se vším, co bude zapotřebí.“ Slibujeme hory doly.
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504660
František Mařík
„Takže jsme domluveni. V pátek večer ať je všechno připraveno. A včetně perfektního úklidu.“ Havlík konečně zabouchnul dveře u auta.
33. kapitola Ve středu máme lehkou skokovou práci. Žádné velké honění. Šetříme koně na závody. Vágner trénuje Vilmu na Dukátovi v zadním rohu kolbiště. Po ježdění jdu s Lukášem natírat překážky, aby svými oživenými barvami přispěly k slavnostní atmosféře závodů. Vilma už také dojezdila, a když odváděla Dukáta do stáje, objevil se Pavel. Ještě jedna štětka zbyla. Práce nám šla od ruky. Teplé slunečné počasí působilo jako vysoušeč. Barva rychle zasychala, téměř za štětcem. „Tak co doma, Pavle?“ otáži se svého dlouholetého kamaráda. „Nic moc. Ale jízdárnu jsem si prosadil,“ zazubí se Pavel, odcákne ze štětky přebytečnou barvu a s vervou natírá nabílo další pruh bariéry. Z práce nás vyrušil Havlík. Příjemně. „Tak tady to je, hoši,“ vesele zacinká klíčema, ke kterým je připevněna visačka s červeným písmem Bar a Velká klubovna. Oči nám zasvítí jak hladovému vlkovi, když potká osamělé kůzle. „Koukám, že se činíte. Vždyť vy snad za dnešek natřete všechno. Kdyby vám došly barvy nebo jste něco potřebovali, budu na kolbišti. Zastřihávám živé ploty,“ usměje se Havlík a poposadí si svoji nezbytnou modrou čepičku. Otočili jsme se za klapotem podkov. Kousek okolo nás projel Vágner s Nilem. Jedou na vyjížďku do lesa. Nilovi jsou tři roky a pod sedlem chodí jen pár týdnů.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504660
Vždyť hříva tak voní…
Bude trvat ještě téměř rok, než bude natolik přiježděn, aby s ním mohl Vágner startovat. Tedy pokud na to bude mít. Samozřejmě myslím Nila. Vágner své jezdecké schopnosti dávno předvedl. A tak mi znovu vrtá hlavou, jak to chce provádět s Vilmou a jejími starty venku pod jeho dozorem. Dva dny po sobě koně nechat stát nemůže. Zvlášť ne remontu. Zatímco se mi tohleto honilo hlavou a při tom jsem vydatně máchal štětcem, až od něho létaly kapky a barvily trávu namodro, zjevila se jako duch Vilma. Ne tak přízračně, ale potichu. „Jdu vám pomoc s natíráním. Ať mám alespoň nějakou zásluhu, když už nemůžu jet,“ dodá smutně. „Tvá ochota nás těší velice, nemáme však štětců tisíce,“ zaveršoval si Pavel. Je vidět, že jízdárenský život mu svědčí. Že ho pomalu začíná vracet do starých kolejí. Do dob, kdy se jeho žertovné průpovídky, pronášené často ve verších, rozléhaly každou chvíli po jízdárně. „Co kdybys, dívko milá, raději podlahu v klubovně myla,“ pokračuje Pavel s výrazem básníka z dob první republiky, který si je vědom svého nadání. „To je fakt,“ přerušuji Pavla v jeho básnickém rozletu. „Před chvílí nám dal Havlík klíče od velké klubovny, tak co když vezmeš Dášu, Petru a spol., a uklidíte tam? Slíbili jsme to. No, a na zítra by zbyly už pouze kosmetické úpravy. Do váz bychom nastrkali nějaké křoví, trávu či něco podobného. To kdyby Lukášek dostal zase hlad,“ vyprsknu a rychle prchám před naoko se zlobícím Lukášem. Ne však daleko. Jako na povel se prudce zastavíme, až se nám od kecek zvednou obláčky prachu. Zmateně na sebe krátce pohlédneme. Tryskem se k nám řítí Nil. Sám. Zpřetrhané otěže za ním vlají a jejich konce se bezmocně pleskají v pra-
99 Ukázka elektronické knihy