rámů se odlupovala barva, mezi cihlami se drolila malta a skleněná tabulka ve starých dveřích byla naprasklá. Zaklepal jsem a chvíli počkal. Nikdo nepřišel, a tak jsem dům obešel dozadu, kde byl čtvercový plácek půdy ohraničený pletivem. Parcela byla rozdělená s geometrickou přesností a jakási žena tam právě plela jeden z bylinkových záhonů. Byla průměrně vysoká a měla na sobě lacláče. Když vycítila mou přítomnost, vzhlédla. Opatrně jsem zvedl ruku a zamával jí. „Hi,“ pozdravila dánsky a přívětivě se usmála, jako by byla na cizí lidi zvyklá. „Hi, goddag,“ odpověděl jsem a úsměv jí oplatil. „Taler de engelsk?“ „Ano, ovšem,“ přikývla. „Co pro vás můžu udělat?“ „Hledám Rasmuse Matzena. Bydlí tady?“ „Ano, to je můj manžel, ale zrovna není doma.“ „Aha, chápu,“ zamumlal jsem. „A nevíte, kdy se vrátí? Já jsem Jan Reyna. Má matka byla –“ „Lýdia.“ Jako by ji samotnou na okamžik překvapilo, že si to jméno vybavila. Vzápětí se však vráska na jejím čele vyjasnila a šok vystřídala nevěřícnost a zmatek. Znovu si mě důkladně prohlédla. „Min Gud… Nemůžu tomu uvěřit. Vy jste Jan. Já jsem Elna. Elna Eskildsenová.“ Odmlčela se, jako by čekala, že se mi to v hlavě spojí taky. „Ovšem, nemůžete si mě pamatovat.“ „Ne, promiňte.“ Mávla rukou. „Netrapte se tím. Byl jste moc malý. Měl jste sotva čtyři roky, když jsem vás viděla naposledy. Co vás sem přivádí?“ „No, chci se dozvědět víc o Lýdii,“ vysvětlil jsem. „A tak hledám lidi, kteří ji znali.“ Zavrtěla hlavou, jako by se pořád nemohla smířit s tím, že jsem se tam tak zčistajasna zjevil. „Nemůžu tomu uvěřit,“ zopakovala. „Pojďte dál, prosím.“ Ukázala na dům. „Nedáte si kávu?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504511