Jack cítil, jak propadá kouzlu té zvláštně podmanivé záři v očích svého hosta. Vděčně se pousmál. „Skleničku madeiry, pane?“ Když Horatio přikývl, Jack došel nalít dvě skleničky, pak se vrátil a jednu z nich mu podal. „Phoenix je nejspíš jedním z těch několika málo koní, kteří by byli vašeho Šejka dohnali. Jsem jen po čertech rád, že jsem včera jel na něm.“ Pokynutím ruky vyzval Sophiina strýce, aby se posadil do křesla a počkal, dokud neseděl, než se sám posadil naproti němu. Se zamyšleným zaujetím milovníka vína popíjel Horatio madeiru a vychutnával si její skvělou chuť. Po chvíli zvedl šedý pohled a upřel ho na Jacka. „Musíte pochopit, pane Lestere, že si vašeho včerejšího zásahu skutečně cením. Kdyby nebylo toho, že se chystáme brzy přesunout do hlavního města, trval bych na tom, abyste nás někdy poctil svou přítomností u večeře.“ Mluvil klidně a rozvážně a nespouštěl z Jackova obličeje vnímavé oči. „Bohužel ale odjíždíme. A vzhledem k tomu, že jedeme už v pátek, paní Webbová mě pověřila, abych vám vyřídil její nejupřímnější prosbu, abyste nás navštívil, jakmile se trochu zabydlíme v Mount Street. Číslo osmnáct. Já se přirozeně k jejímu pozvání přidávám. Předpokládám, že i vy se budete zakrátko vracet do hlavního města, viďte?“ Jack přikývl, ale v duchu bojoval s nutkáním začít na Sophiina strýce naléhat, aby neteři své nebezpečné oře zakázal. Na druhé straně, šok, který nedávno utrpěla, by měl s trochou štěstí stačit k tomu, aby ji od vražedných hřebců udržel dál přinejmenším do 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504104
konce týdne. „Vlastně mám v úmyslu odjet z Meltonu každým dnem. Musím však svou cestu přerušit v Berkshiru, proto nečekám, že bych se do hlavního města dostal o moc dříve než vaše rodina.“ Horatio chápavě přikývl. „Prosím vyřiďte mé pozdravy svému otci. Kdysi jsme byli, pokud ne blízcí přátelé, pak určitě dobří známí.“ Vtom to Jackovi došlo. „Vy jste ten Webb!“ Překvapeně se nadechl a začal chvatně vysvětlovat. „Omluvte mě – neuvědomil jsme si to. S tolika Webbovými v těchhle končinách jsem si nebyl jistý, který z nich byl tím starým dobrým přítelem mého otce,“ usmál se. „Slyšel jsem, že jste vy dva měli mnoho společných zájmů. Otec mi také řekl o vašem nadšení pro lov.“ „Ach ano.“ Horatio se spokojeně usmál. „To je má neřest. Myslím ale, že ji sdílíte i vy, nemám pravdu?“ Jack mu úsměv oplatil. „Rozhodně ho mám v oblibě, ale domnívám se, že můj zájem o něj se zdaleka nedá srovnávat s posedlostí, s jakou se mu ještě nedávno věnoval můj otec.“ „Přirozeně,“ souhlasil Horatio. „Vy mladší muži máte jiné posedlosti, které Quornu, Cottesmoreu a Belvoiru konkurují. Stáje rodiny Lesterových jsou ale stále jedněmi z nejlepších v zemi, nebo snad ne?“ „Ano, pod vedením mého bratra Harryho,“ přisvědčil Jack. „Z našich stájí také stále pocházejí někteří z nejrychlejších dostihových koní.“ Zatímco se jejich rozhovor postupně změnil v diskusi o nejnovějších trendech v chovatelství jak loveckých koní, tak loveckých psů, Jack Sophiina strýce 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS504104
odhadoval. Horatio Webb, jenž byl sice mladší než Jackův vlastní otec, byl dlouholetým známým ctihodného Archibalda Lestera. Konkrétněji, byl to on, kdo utrousil do ucha Jackova otce to tiché slůvko, jenž nakonec vedlo k obnovení jejich rodinného bohatství. Využívaje přirozenou odmlku v hovoru, Jack řekl: „Musím vám mimochodem vyjádřit naše velké díky za vaši dobře načasovanou radu ve věci Východoindické obchodní společnosti.“ Horatio to odbyl mávnutím ruky. „To nestojí za řeč. K čemu jsou nakonec přátelé?“ Než mohl Jack zareagovat s dalším vyjádřením vděčnosti, Horatio zamumlal: „Kromě toho, pokud by tu byl nějaký dluh – což není –, vy byste ho byl teď mnohonásobně vyrovnal. Ujišťuji vás, že bych byl velmi nerad, kdybych musel svému švagrovi, ať už je jakkoli výstřední, sdělovat tu novinu, že si jeho Sophie zlámala vaz na jednom z mých hřebců. Podle mého názoru jsou Webbovi a Lesterovi zcela vyrovnáni.“ Jen na kratičký okamžik zahlédl Jack za maskou Horatia Webba realitu. V té chvíli pochopil, že tato návštěva měla mnoho důvodů. A že jich měla možná dokonce ještě víc, než kolik jich sám zatím vytušil. Proto nemohl udělat nic víc než závěr staršího muže pokorně přijmout. „Mám radost, že jsem mohl pomoci, pane.“ Horatio se usmál a vstal. „A teď musím jít.“ Počkal, dokud Jack nezazvonil a nevydal pokyn, aby byl přiveden jeho kůň, a pak dodal: „Je milé vidět tohle místo udržované. Patří vaší rodině už nějakou dobu, že?“ 100 Ukázka elektronické knihy